Vyrovnej se sám se sebou

Mnohem lehčeji se to říká, než se to pak činí. Každý to zná. Občas se trápíme něčím z minulosti, co stejnak již nejde vzít nazpět, ač bychom sebevíc chtěli. Jsme strůjci našich osudů, ačkoliv to vehementně svádíme na vyšší složku.

Alice v dětství lyžaří a přitom tenhle sport přímo nenávidí. Otec ji však k tomu neustále nutí a ona nedokáže vzdorovat. Je psychicky slabá, a to i v kontaktu se spolužačkami, které ji využívají a dělají si z ní pokusného beránka. Ale pak přijde láska v podobě Mattia.

„Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.“

Nadprůměrně inteligentní chlapec, který se rád řeže do rukou. To je Mattia, jedno z dvojčat. Jeho sestra zmizela v době dětství, kdy ji nechtěl vzít na oslavu společných spolužáků, neboť byla postižená. Dodnes si to dává za vinu. Zároveň i on něco cítí k Alici, ale není schopen udělat cokoliv, aby mohli být spolu.

Nejsou ale jediní outsideři s traumaty z dětství. Patří k nim i Mattiův spolužák Denis, který se pere se svou odlišnou sexuální orientaci; nesnadné sžití černošské hospodyně s neznámou pro ni zemí; ale i třeba neschopnost odpustit vlastnímu dítěti. Nikdo tak nemá na růžích ustláno. Dočká se Alice a Mattia společné budoucnosti? Budou konečně těmi, kterými chtějí být?

*

„Přitom se ti toho v poslední době dost přihodilo,“ řekla.

„To jo.“

Alice si říkala, jestli s tím má vyrukovat, nebo ne. Pak to řekla a v puse přitom neměla ani kapičku slin.

„I něco hezkýho, ne?“

Mattia zatnul svaly na nohou.

A je to tady, pomyslel si.

„Vlastně jo,“ řekl.

Věděl přesně, co má udělat. Měl vstát a jít si sednout vedle ní. Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími. Mohl to udělat, i když se mu právě v té chvíli nechtělo, mohl se spolehnout na přesnost pohybů.

Chystal se zvednout, ale matrace ho nějak zadržela tam, kde byl, jako lepkavá bažina.

Alice opět jednala místo něj.

„Můžu si sednout k tobě?“ zeptala se ho.

Přikývl, a i když to nebylo potřeba, o kousek si poposedl.

…

Sklonila se nad Mattiu a políbila ho na rty. Neměla strach, že ho vzbudí, políbila ho tak, jak líbáme bdělého člověka, chvíli se pozdržela na jeho sevřených rtech, přitiskla se na ně, jako by tam chtěla zanechat stopu. On sebou trhl, ale oči neotevřel. Pootevřel rty a vyšel jí vstříc. Byl vzhůru.

Bylo to jiné než poprvé. Jejich obličejové svaly teď byly silnější, byly si toho víc vědomy a usilovaly o výbojnost, která měla co do činění s přesně vymezenou rolí, s rolí muže a ženy.

*

Taky tak nenávidíte knihy s otevřeným koncem? Anebo naopak je máte rádi, aby se tak mohla naplno rozvinout vaše fantazie? Pro ty druhé bude dílo Paula Giordano opravdu velmi vítané. Vy, prvně jmenovaní, ale zatněte zuby, neboť Osamělost prvočísel stojí určitě za přečtení. Musíte se ale trochu obrnit, neboť příběh je silně depresivně naladěn, a taky ještě aby ne, když dva hlavní hrdinové si nesou těžké břímě z minulosti, kterého se nemohou zbavit. Nedokážou se posunout dál, navázat správný vztah, ani něco ve svém životě dokázat. Opravdu natolik čtivé, že si vás kniha prostě něčím určitě získá. Mě tedy bez debat!

Název knihy: Osamělost prvočísel (La solitudine dei numeri primi)

Autor: Paolo Giordano (http://www.paologiordano.it/en/the-human-body/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: květen 2015