Tady cesta končí

Do práce někdy cestujeme jakýmkoliv dopravním prostředkem, jen abychom tam dorazili včas. Někdo z nás dává přednost automobilu, jiný tramvaji, autobusu či dokonce vlaku. Právě ten využívá pravidelně i Rachel. Ale ne kvůli práci.

Dostala vyhazov, neboť tam přišla opilá. Ano, nějakou dobu již trpí alkoholovým opojením, které ji vždycky dostane do stavu mimo její krutou realitu. Ale ty následující rána jsou naprosto ubíjející. Jenže co má dělat, nedokáže se dodnes vyrovnat s rozvodem mezi ní a bývalým manželem Tomem a ani říct své spolubydlící Cathy pravdu o tom, že je bez práce. Opravdu se tak moc stydí? Nebo je za tím něco úplně jiného?

Cestování vlakem tak bere jako všednost a při míjení různých domovů si vymýšlí životy těch, které vidí. Například o páru Jess a Jason toho vybásní tolik, že pak když spatří v televizi podobiznu pohřešující se Megan, kterou nazvala Jess, tak je vystrašená. Už nějakou dobu totiž ví, že Megan manžela Scotta podvádí, neboť ji zahlédla s nějakým cizincem, ve skutečnosti s jejím terapeutem, kterého jí doporučil manžel, protože špatně spala. Kde je pravda? Bude policie věřit Rachel?

Jenže z noci, kdy se Megan ztratila, si ani Rachel nic nevybavuje. Byla znovu opilá a dokonce i zraněná. Postupem času se však vynořují vzpomínky a situace, které se staly. Dokonce znovu obtěžovala novou manželku Toma, Annu i s jejich dcerou Evie, a je možné, že se dokonce setkala s Megan? Kdo je za její smrt skutečně zodpovědný?

*

Srdce jako by mi bušilo těsně pod hrdlem, a to nepříjemně nahlas. Ústa mám vyprahlá, polykání mě bolí. Překulím se na bok, obličejem k oknu. Závěsy jsou zatažené, ale i ta trocha světla mě píchá do očí. Zvednu si ruku k tváři; tisknu si prsty k víčkům, snažím se z nich vymnout bolest. Nehty mám špinavé.

Něco je špatně. Vteřinu se mi zdá, jako bych někam padala, jako by mi zpod těla mizela postel. Včera v noci… se něco stalo. Do plic mi ostře vnikne dech a já si sedám až moc prudce, srdce mi bije o překot, v hlavě mi pulzuje.

Čekám, až se vynoří vzpomínka. Občas to chvíli trvá. Občas ji mám před očima během pár vteřin. Občas se nevynoří vůbec nic.

Něco se stalo, něco zlého. Strhla se tam nějaká hádka. Zvýšené hlasy. Pěsti? Nevím, nepamatuju si to. Šla jsem do hospody, nastoupila do vlaku, byla jsem na nádraží, byla jsem na ulici. Blenheimská. Šla jsem po Blenheimské ulici.

Zasahuje mě to jako vlna, jako černočerná hrozba.

Něco se stalo, prostě to vím. Nemůžu si to vybavit, ale cítím to. Bolí mě vnitřek úst, jako bych se kousla do líce, na jazyku cítím kovovou příchuť krve. Je mi nevolno, zmáhá mě závrať. Prohrábnu si vlasy, přejedu si rukou po temeni. Škubnu sebou: na pravé straně hlavy mám bouli, citlivou, bolestivou. A vlasy slepené krví.

*

Zprvu to vypadalo, že se nedočkám ničeho jiného, než popisu cesty vlakem tam a zase zpátky. Nakonec to dostalo ale grády a komentáře od různých autorů na obálce můžu ohodnotit jako pravdivé. Nepřirovnával bych knihu tedy ke Zmizelé, ale svou hloubkou se k ní zdánlivě tak trochu může přibližovat. Ano, najdou se jedinci, které dílo Pauly Hawkins po pomalejším začátku nezaujme, ale kdo vytrvá, tak zjistí, že všechny dílky do sebe správně zapadají.

Název knihy: Dívka ve vlaku (The Girl on the Train)

Autor: Paula Hawkins (http://paulahawkinsbooks.com/)

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: říjen 2015