Řekni, že mě miluješ

Věta, kterou chce slyšet snad každý zamilovaný od toho druhého, pokud tedy jeho city opravdu opětuje. Jenže ne všichni se někdy dostanou do tak pohádkové situace, kdy je tohle adekvátní a na správném místě.

Věhlasná vyšetřovatelka Bailey Carpenterová se s tímto výlevem setkává v době, kdy plní jeden ze svých případů, při kterém sleduje jednu ženu v domě ze křoví. Právě tam je náhle přepadena a znásilněna mužským pachatelem, který po ní nakonec ještě chtěl, aby mu upřímně řekla, že ho miluje. Což samozřejmě neudělá. Vždyť sama ani neměla sílu se před něčím takovým ubránit.

Ačkoliv to v Miami není ojedinělý případ, pro Bailey je to naprosto devastující. Uzavírá se před světem ve svém domě. Nevychází do společnosti a neustále svou bezpečnost kontroluje. Co kdyby někdo přišel a zopakoval to. Nesmí to připustit. Dokonce jí je doporučena terapeutka, aby se pokusila z tohoto stavu dostat. Ale lze toho docílit?

Začnou se o ni najednou více zajímat i nevlastní sourozenci Heathe a Claire, kteří se jí pokouší pomoci. Jenže tak snadné to nebude, neboť někdo se snaží o to, aby Bailey zešílela a nikdo jí nevěřil. Neustále proto vyzvání telefon a v protějším domě se dějí podezřelé věci, kterým ale nikdo nevěří. Podezřelé je i to, že policie nic nedělá. Proto začne pátrat na svou pěst. Do čeho se namočí? Zjistí, kdo ji znásilnil? Nebo si ještě více zavaří?  

*

Neznámé číslo. „Heathi?“ vyhrknu místo „haló“, zatímco mi kocovina monotónně buší do vnitřku očí. „Heathi, to jsi ty?“ Nikdo se neozývá a já už to chci položit, abych se zbavilo toho posledního telefonátu stejně jako prvního, jako něčeho, co není nic víc než prodloužený zlý sen brzy po ránu, když v tom uslyším něčí dech.

Hlas, který vzápětí promluví, je hluboký a zaprášený jako pneumatiky na štěrkové cestě. „Řekni, že mě miluješ,“ zavrčí mi do ucha.

Vykřiknu, odhodím telefon a dívám se, jak letí po podlaze ke koupelně a zastaví se na mramorových dlaždicích. „Ne!“ křičím a klesnu na kolena vedle postele. „Ne, ne, ne, ne.“

Telefon téměř okamžitě zazní znovu. Jednou… dvakrát… třikrát… počtvrté, s každým zazvoněním jako by se mi do hrudi zabodla dýka. Jestli nepřestane zvonit, umřu.

…

„Co je? Bailey, co se děje?“

„Pst! Uslyší tě. Buď zticha.“ Pomalu se kradu znovu k oknu a uleví se mi, když zjistím, že tam Paul není.

Jenže kde je? Kde sakra vězí?

A pak ho uvidím. Sahá do zmuchlaných přikrývek, aby vylovil mobil. Zrovna si ho chce dát do kapsy, když vtom strne. Několik vteřin zůstane nehybně v této poloze a oči upírá na zem.

Zjistil, že jen kousek od jeho nohou se někdo ukrývá pod postelí?

Otočí se kolem osy, pak se sehne a balancuje na kolenou.

„Sakra!“ To slovo mi unikne jako tiché vzdechnutí, když sleduji, jak rukou ohmatává koberec u svých chodidel. „Vidí, že je mokrý,“ zašeptám přiškrceně a se vzrůstající hrůzou pozoruji, jak Paulovo tělo zmizí z dohledu.

„Co to má kruci znamenat?“ slyším ho promluvit.

*

Příběh přímo na jedničku. Málo nejasností, pár snadno zapamatovatelných postav a výborně dávkované napětí, které vyústí v zajímavý konec. Možná ale autorka již někoho nepřekvapí a bude tak toto dílo pro něj zklamáním, ale doufám a věřím, že tomu tak nebude.  Dokázala se relativně dobře vcítit do hlavní hrdinky, kterou si vytvořila, což je nejdůležitější. Jsem zvědav, s čím přijde příště. Bude snad originálnější? Kdo ví, snad ano ;).

Název knihy: Povídej, co vidíš (Someone Is Watching)

Autor: Joy Fieldingová (http://www.joyfielding.com/)

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: prosinec 2015