Osud opepřený náhodami

Často se ocitáme na křižovatkách života a rozhodujeme se, co teď a tady uděláme. Půjdeme tímto směrem anebo raději jinudy? Vybereme si oslavu kamaráda nebo dáme přednost rodinnému posezení? Vždy existuje volba, kterou řídíme my.

Umělecky založený Erik by však nesouhlasil. Cestou zpátky do vesnice, kde žije se svojí přítelkyní Lucií, má automobilovou nehodu, při které usmrtí mladou dívku, která si při konci svého života užívala s přítelem. Co to však může všechno způsobit?

Vesnice od té chvíle není taková jako dřív. Lidé se mění a s nimi především jejich chování. Snadno jsou konfliktní a vždy jen oni znají tu správnou verzi pravdy. Erik se proto naplno věnuje své tvorbě, která ho dostane až na pokraj něčeho, čemu sám nerozumí. Nevnímá skutečnou realitu, ale pouze tu, kterou si sám utvoří.

Úmrtí je tou hlavní příčinou. Nemístná předloha. Živoucí malba, která nikoho nenechá chladným. Ztráta a nalezení. Láska číhá až za hranicemi rozumu.

*

ERIK stál na místě nehody. Položil k dřevěnému kříži květiny a zamyšleně pozoroval plamínky tančící nad knoty svíček.

Zjevení dveří, z kterých se později bude valit proud inspirace, neměla na svědomí ošklivá tragédie, ta byla jen pošťouchnutím, pohlavkem, aby se Erik probudil a zpozorněl. Zárodek dveří plných tvůrčího vnuknutí, nápadů a podnětů zasela Erikovi do hlavy vzpomínka z mládí. V tu dobu byl ještě citlivý, bystrý a vnímavý hluk.

Co se stalo, že jsem tak otupěl?

Téměř dvacet let si na událost z kroměřížského zámku nevzpomněl. Měl celou dobu pocit, že se mu to jen zdálo. Jedna z mála nočních můr, které vám na pár let uvízne v hlavě. Detaily se rozpíjejí vteřinu po vteřině, hodinu po hodině, rok od roku, až po nich zůstane jen pocit nebo zvláštní emoce, kterou jde stěží popsat.

Když uslyšel v hlavě ta slova, všechno se neuvěřitelně zaostřilo. Vybavil si každý detail situace. A znova slyšel: Tělo je jen pochva údů, zbav se toho hnízda bludů. Zastři oči, to je lest. Vírou srdce nech se vést.

Rozhlédl se, ale silnice byla prázdná. Co to bylo? Kolem něj jen ticho a mlha, která se tu teď po ránu záhadně držela u země. Někde v dálce zakrákala vrána, trhl sebou a zaťal pěst.

*

Dlouho jsem v sobě neměl tak rozporuplné pocity jako po přečtení knihy Mysterium Tremendum. Ale nejsem v tom, a nebudu nakonec, jistě sám. Někteří ji uctívají, jiní ji haní. Kvituji povedenou až přímo dokonalou propagaci, která knize velice pomohla, a spojení příběhu s malířstvím v Čechách, což mi trochu připomnělo slavný Obraz Doriana Graye. Ale nejspíš si Rainerovo vyprávění takovou pozornost nezaslouží. Neoslovilo mě tolik a domnívám se, že se k němu v budoucnu nevrátím.

Název knihy: Mysterium Tremendum

Autor: Sebastian Rainer (http://www.sebastianrainer.cz/?page_id=2)

Nakladatelství: Panteon (http://www.knihypanteon.cz/)

Vydáno: červen 2015