Když jsem během jednoho týdne dočetl více jak 750stránkový thriller, do kterého se mi ale vůbec nechtělo, a to – přiznávám – kvůli jeho délce, byl jsem s příběhem o tzv. Poutníkovi naprosto nadšen. Chtěl jsem se se svými pocity podělit i, pro mě, s neznámým autorem Terry Hayesem a oslovil jsem australské nakladatelství, kde byla jeho kniha vydána. A světe div se, odepsal, a dokonce mi poskytl odpovědi na mé všetečné otázky.
Napsal jste velmi dlouhý příběh – a přitom velmi čtivý – v němž všechno do sebe krásně zapadá. Kde a jak vás napadlo napsat právě tohle?
Vždycky jsem byl velkým fanouškem těch nejkvalitnějších špionážních thrillerů – od autorů jako John Le Carre, Frederick Forsyth, Robert Ludlum – takže myšlenka, že bych se sám o něco takového pokusil, ve mně nejspíš dozrávala již delší dobu. A pak mě před pár lety, když jsem bydlel ve Švýcarsku, dva mí velmi dobří přátelé vzali na výlet do jednoho nacistického koncentračního tábora zvaného Natzwiler-Struehoff (pozn. jediný koncentrační tábor na území Francie) a tam jsem viděl fotografii nějaké ženy z východní Evropy, jak vede své tři děti do plynové komory. A to odstartovalo celé další vyprávění, které se pak přelilo do knížky. Ta fotka a ta návštěva koncentračního tábora, to mělo důležitý vliv na hlavního hrdinu příběhu a myslím, že to prostě byla jiskra, která zažehla celý oheň tvorby.
Samozřejmě, jsou i jiné vlivy a nápady, ale především mi asi ohromně pomohlo to, že jsem žil na tolika různých místech, které se pak do knihy dostaly. Ten thriller opravdu prolétá celým světem a to bych si nemohl dovolit, kdybych neměl vlastní zkušenosti.
Jak dlouho vám trvalo napsat tento román?
Napsat celý ten příběh zabralo dohromady asi tak tři roky, ale jinak to bylo rozložené na podstatně delší období – jenom jsem si musel průběžně občas odskočit zpátky ke psaní scénářů, aby doma rodina měla z čeho žít!Dlouho jste působil i jako novinář v různých koutech světa. Naplňovala vás tato práce?Ano, novinařinu jsem miloval. Je to fantastické povolání – opravdu se stáváte, jak kdysi někdo moudrý řekl, svědkem dějin. Nutí vás to přemýšlet o tom, co se ve světě děje, snažit se to pochopit skutečně do hloubky a taky nevěřit příliš tomu, co říkají politici. Tohle jsou velmi důležité lekce, něco, co se snažím naučit i své děti. Jinak kromě toho taky trávíte spoustu času s jinými novináři – a někteří patří k těm nejtalentovanějším, nejvtipnějším, nejchytřejším a taky nejexcentričtějším lidem, jaké jsem kdy potkal. Tohle je skutečné kamarádství – obzvlášť mezi zahraničními korespondenty – a zasloužilo se o některé z nejpamátnějších okamžiků mého života.Bylo těžké prosadit se?
Ano, to bylo opravdu složité – ale řekl bych, že to by se koneckonců dalo říct i o jakékoli jiné profesi. Kdyby to bylo snadné, dělal by to každý a ta práce by nakonec neměla smysl. Každopádně v případě novinařiny ty obtíže plně kompenzuje pocit nadšení a naplnění, jež s sebou tato práce přináší, a ten může být obrovský.Pracoval jste na filmu Z pekla s hlavním protagonistou – Johnnym Deppem. Bylo těžké psát scénář na základě skutečných událostí?Každý scénář je těžký! Neřekl bych, že ty, co jsou založené na skutečných příbězích, jsou těžší nebo snazší než ty úplně smyšlené. Vždycky se potýkáte s těmi samými problémy – aby byl příběh chytlavý a zároveň logický, aby vzal diváka na nějakou pozoruhodnou pouť, která by byla zajímavá jak vizuálně, tak myšlenkovým obsahem, a postavy aby měly svůj vývojový oblouk, a především aby byla dobrá zápletka. S tímhle bojujete vždycky – s tímhle a ještě s mnohými dalšími věcmi – a ty jsou důležitější než kořeny vašeho příběhu.
Máte rád nevyjasněné záhady?
Nevyjasněné záhady rád nemám, zpravidla – mám rád řešení! Ale když se třeba tak jako já v tom výše zmíněném filmu potýkáte s Jackem Rozparovačem, nemáte moc možností.
I dospělí by měli mít své sny. Máte vy nějaké?
Ty obvyklé – šťastný, zdravý a naplněný život. Ne jenom pro sebe, ale také pro mou ženu a mé čtyři děti. Pořádně je vychovat, projevit jim dostatek porozumění a dát jim šanci využít všech výhod, které jim život přináší. Vždyť to znáte – nic moc důležitého…
Máte nějaký citát nebo motto, z něhož čerpáte pozitivní energii?
Přesně ten jeden, který jsem použil v románu – chceš-li být svobodný, stačí jen vzdát se toho, na čem lpíš. Pochází to z jednoho ohromného zenového příběhu, který je v románu taky převyprávěn, a ten mi vždycky připadal jako hodně užitečná lekce, kterou je třeba si zapamatovat.
Několikrát jste navštívil Prahu. Líbilo se vám tady? Bylo něco, co vás překvapilo?
Prahu jsem navštívil několikrát. A je to báječné město – jsem totální nadšenec, když jde o místa, které mají opravdovou atmosféru, trochu temné historie, a k tomu tolik přátelských lidí! Řekl bych, že co mě překvapilo nejvíc, když vezmeme v úvahu dějiny konce 20. století, bylo to, jak houževnatí a optimističtí byli zdejší lidé. Prostě – nejdřív nacisti a pak komunisti! Tohle by mnohé národy zdrtilo. Vyrostl jsem v Austrálii, takže tenhle druh zážitků a dějinných událostí je velmi vzdálen čemukoli, s čím jsem se kdy musel potýkat. Během své poslední návštěvy mě pak překvapilo, o kolik se zlepšilo jídlo, jelikož můj první pobyt zde se konal krátce po rozpadu Sovětského svazu. To byla velmi vítaná změna!
Plánujete přijet znovu?
Ano, rád bych do Evropy přijel příští rok i s dětmi – momentálně jsme v Austrálii – a Praha rozhodně je na seznamu. Pokud se kniha bude dobře prodávat, možná se mi dokonce povede přesvědčit svého vydavatele, aby mě vzal na večeři!
Jaké novinky momentálně chystáte?
Pracuji na dalším thrilleru – není to pokračování Poutníka – který budu mít doufám hotový během několika dalších měsíců. Pak musím napsat scénář k Poutníkovi – filmová práva byla zakoupena společností MGM a já mám adaptovat svůj vlastní román! Doufejme, že se mi to povede.
Děkuji panu Terry Hayesovi za rozhovor, ale také Míše z Knižního klubu, že mi pomohla s překladem. Článek vznikl ve spolupráci se studentským časopisem JU Magazín.
Více o autorovi a jeho nové knize: http://www.bux.cz/autori/37989-terry-hayes.html
