Nevíme dne, ani hodiny

Každý denně jdeme do školy, do práce, na procházku, zaběhat si nebo jen tak obyčejně chceme zajít do obchodu. Vyrážíme do vnějšího světa kolem nás a nikdy nevíme, jestli se ke svým bližním ještě někdy vrátíme. Možná si to člověk neuvědomuje, neboť je bere ve svém životě jako samozřejmost, ale pochopí to právě až poté, co ztratí ty nejmilovanější.  

Letecká katastrofa, která po sobě zanechá minimum přeživších, postihne ztrátou vždycky

mnoho rodin. Každý v tu chvíli doufá, že se dozví z médií, že jejich blízcí měli to štěstí a přežili nebo že neodletěli tím nebo tím spojem.

Jenže zde se dozvídáme, že spadla čtyři letadla v různých koutech světa a přeci jen zanechala po sobě někoho, kdo by mohl vypovídat o tomto neštěstí. Jsou jimi tři děti – dvě holčičky a jeden chlapec. Vše nám dokreslují informace z různých zdrojů – emailové konverzace, z nahrávek, rozhovorů, deníkových záznamů apod., co se dělo s těmi, kteří někoho opětovně získali.

Pak přichází fanatická teorie o čtyřech jezdcích Apokalypsy a nejeden člověk se vydává za potencionálního čtvrtého žijícího. Mohlo by to být nějaké varování? Nastane snad konec světa? Nechají média přeživší na pokoji? A vyrovnají se s krutým osudem?

*

Vstávej, vstávej, vstávej. Pokusí se zdvihnout hlavu, ale když se jí to podaří, to týla jí zajedou žhavé jehlice.

Další zaječení, tentokrát zní zblízka. Ještě nikdy nic takového neslyšela; je to obnažený, syrový, jen náznakem lidský a spíš zvířecí křik. Musí přestat, zhoršuje to bolesti v břiše, jako kdyby ten křik bezprostředně vyplýval

z jejích vnitřností a při každém zasténání za ně zatahal. Ach Ježíši, děkuju ti, můžu pohnout pravou rukou a poposune ji nahoru, sáhne si na břicho, nahmátne cosi měkkého a mokrého, co je očividně špatně. Na tohle teď nebudu myslet. Ježíši Kriste, potřebuje pomoc, potřebuje, aby jí sem někdo přišel pomoct, kdyby jen bývala poslechla Jima a zůstala doma s Ňafkou a zahnala z hlavy všechno špatné o Rebě…

…

Je tu dým, který není cítit jako dým. Ta žena vedle mě tiše pláče a modlí se a já v duchu toužím, abych teď seděl vedle tebe. Jsou tu v letadle děti. Mm… ch… postarej se o moje rodiče. Peněz snad budeš mít dostatek. Zatelefonuj panu Motobučimu, on už bude vědět, co udělat ohledně pojistky. Kapitán dělá, co může, musíme mu věřit. Z jeho hlasu cítím, že to je dobrý člověk. Sbohem, sbohem, sbohem, sbohem, sbohem…

*

Čtivé, zajímavě napsáno, ale bez pořádné linie příběhu, která by byla vyprávěna a pořádně nás vtáhla do děje, i když některé situace jsou přímo bravurní. V díle jsou skvělé myšlenky, nad kterými bychom se měli zamyslet. Určitě kniha stojí za přečtení, ale ne více než jednou!

Název knihy: Trojice (The Three)

Autor: Sarah Lotzová (http://sarahlotz.com/home/)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: září 2014