Neměli bychom ztrácet čas

Milovat a zároveň i nenávidět. Dvě slovesa, která někdy jdou společně ruku v ruce, aby nás do písmene duševně rozdrásala. Jak krásné je být až v oblacích, užívat si života naplno a ničím se netrápit. Pak ale vždycky přijde šok!

Blumová o tom ví své. Vždyť byla vychována k povolání, které je spíše obvyklejší pro muže. Zdědila totiž pohřební službu, která má na starosti nebožtíky a pozůstalé. Ale i ona jako majitelka má svého kostlivce ve skříni, kterého doufá a věří, nikdy nebude muset odkrýt. Pak ale přijde nehoda, která jí vezme toho nejbližšího, a ona začne pátrat po pětici mužů – fotografovi, knězi, lovci, kuchaři a klaunovi, kteří můžou za vším být.

„Jsi jako krásná věta…Nádherná věta. Taková, která tě opojí, okouzlí a už neopustí. Věta, kterou člověk cítí. Ani slovo navíc, jednoduchá a jasná.“

Nevadil mi vůbec vyprávěčský styl, na který si někteří stěžovali. Autor totiž šetří „zbytečnými“ popisy okolí, pocitů i toho, co se kolem postav zrovna děje. Přestože popíše a řekne toho vcelku málo, dozvíte se vše podstatné, i když ne blíže o tom, co je pro nás běžné lidi neznámé. Zalíbila se mi i hlavní postava, která svůj život musela zasvětit práci, kterou by si asi určitě běžně nevybrala.

Další plus vidím v obsáhlosti kapitol, které jsou přiměřeně dlouhé, takže se vám nemůže stát, že až budete někam pospíchat, budete muset skončit někde uprostřed. Takhle ten příběh utíká mnohem rychleji a má neustálý spád. Trochu mi scházela lepší propracovanost vedlejších postav, které by si možná zasloužily více prostoru, protože celkově se tam hrdinů moc neobjevuje, takže by to tak velký problém jistě nebyl. Ale to je jen drobnost ;).

*

Spala šestatřicet hodin. Tu a tam se na okamžik probrala ze spánku a opět násilím zavřela oči. Nechtěla zpátky na světlo, odmítala realitu. Toužila nic necítit a nevidět, nechtěla přijmout to, co se stalo. Nic z toho. Chtěla jen spát, znovu se ponořit do té mlhy, která činí všechno snesitelnější. Blumová se převaluje ze strany na stranu a znovu usíná. Nejraději by se už nikdy neprobudila. Chce v tom mrákotném stavu setrvat celé dny, týdny. Až když si Uma a Nela vlezou k ní do postele a začnou ji hladit, vrátí se do života.

Malá ruce na její tváři. Cítí z těch dětských prstíků strach a zoufalství. Slyší konejšivá slova svých holčiček. Snaží se být silné, chtějí svou matku zpátky, přejí si, aby vstala a žila. Maminko, nesmíš umřít. Prosím, vstaň! Musíš otevřít oči, maminko. Prosím! Nela. Touží po jejím objetí, chce, aby jí otřela slzy a řekla, že je všechno v pořádku.

*

Severské krimi umí napsat i ti, kteří z domoviny ze severu Evropy nejsou, což se mi již asi potřetí potvrdilo. Bernard Aichner, který pobývá v Rakousku, mě tak mile překvapil knihou, která má v sobě hlubokou zkaženost i duši těch, kteří se zde objeví. Jedná se o první díl ze série knih pod názvem Funebračka, ale nemusíte se bát, že by se hlavní linka neukončila, jako to bývá u jiných knih. I přesto se ale můžeme již nyní těšit na pokračování, kterého se nejspíš dočkáme v lednu příštího roku, a bude se jmenovat Dům smrti. Morbidnosti vstříc…

Název knihy: Přítelkyně smrti (Totenfrau)

Autor: Bernard Aichner (http://www.bernhard-aichner.at/page.cfm?vpath=index)

Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)

Vydáno: červenec 2016