Na co jen tak nezapomeneš

Kde jsou ty časy, kdy běhávala po domáckém prostředí, ve kterém se procházely sloni a jež zdánlivě připomínalo africkou savanu někde v Severní Americe. To ji ještě ochraňovala mamka s taťkou. Ale všechno již vzal čas.

Více jak deset let žije Jenna Metcalfová jen se svoji babičkou, která se snad již smířila s tím, že se už nikdy nedozví, co se stalo s její dcerou Alicí, expertkou na slony, která zmizela jedné noci, kdy zemřela její kolegyně a ošetřovatelka. Jenna odmítá být v nejistotě a chce se proto dozvědět, jestli její mamka ještě žije anebo ne.

„Víš, co víš, a nemůžeš s tím vůbec nic dělat.“

Vypraví se za dříve slavnou vědmou Serenity, která však třináctileté dívce pomoci nechce. Tvrdí jí, že ztracené lidi nedělá. Jenže to ještě do nedávna nebyla pravda. Dokázala se svým spojením mezi dvěma světy najít zmizelé a napravit tak nespravedlnost, která byla předtím nastolena. Jen s případem uneseného senátorova syna se všechno zvrtlo a ona padla v nemilost. Dodnes bojuje sama se sebou, aby znovu dokázala pohlédnout za opar duchů.

„Když má někdo tajemství, neznamená to, že nutně lže. Někdy je to jediný způsob, jak ochránit toho, koho miluješ.“

Nakonec vše změní sen, který se jí zdá o sloní rezervaci, ve které Alice pracovala. Možná pomoc Jenně může vyřešit i její problémy. Společně tak na místě činu brzy nalézají i něco, co detektivům uniklo. Do případu se znovu přimíchá i dřívější hlavní vyšetřovatel Virgil Stanhope, který se dodnes nesrovnal se svou rezignovaností v nepokračování hledání zmizelé matky.

Slonice Maura. Psychóza s následky. Úschova v blázinci. Milenec v okovech. Dětský pláč. Smrtící nevědomost. Otevřené oči vidící do všech stran. Nemoc bez početí. Cesta dál, nikdy zpět.

*

Přiznávám, že paměť mi občas tak docela spolehlivě neslouží. To, co připisuju špatným snům, se možná doopravdy odehrálo. A to, co beru za jistotu, se postupem času může změnit.

Třeba ten sen ze včerejška, jak jsem si s tátou hrála na schovávanou. Jsem si docela jistá, že to nebyl sen, ale skutečnost.

Nebo ta vzpomínka na mámu a tátu, jak se baví o zvířatech, co tvoří pár na celý život. Je sice pravda, že si pamatuju jedno každé slovo, ale hlasy už tak jasně neslyším.“

Určitě je tam moje máma. A tak to musí být i táta.

Jenomže někdy, když mu vidím do obličeje, to táta není.

…

„To je mi líto.“

Pokrčil rameny. „Myslím, že truchlení je jako takový ošklivý gauč. Nikdy se ho nezbavíte. Můžete ho nazdobit, můžete na něj hodit přehoz, můžete ho odstrčit do rohu pokoje – a nakonec se s ním prostě naučíte žít.“

Sloni to posunuli ještě o krok dál, napadlo mě. Netrhnou sebou, kdykoli do toho pokoje vejdou a gauč uvidí. Řeknou si: Pamatuješ, co dobrého jsme spolu prožili? A na chvilku se na něj posadí, než si zase půjdou po svém.

Možná jsem se rozplakala, to už si nepamatuju. Thomas stál tak blízko, že jsem cítila z jeho kůže vůni mýdla. Viděla jsem v jeho očích oranžové jiskřičky. „Koho jsi ztratila ty, Alice?“

*

Láska ke zvířatům a lidským tvorům, kteří jsou v nesnázích a mimo běžnou společnost, to jsou znaky většiny děl Jodi Picoultové. Nepopírám, že už nějakou dobu patří k mým nejoblíbenějším autorům, na které nedám dopustit a od kterých netrpělivě očekávám novou knihu s jedinečně laděným příběhem. Tentokrát však překvapila opravdu nečekaným závěrem, před kterým smekám. Nemám, co vytknout, možná jen to, že kniha má svůj konec. Znovu svým srdcem vydala něco, od čeho se neradi budete odtrhávat.

Název knihy: Čas odejít (Leaving Time)

Autor: Jodi Picoultová (http://www.jodipicoult.com/)

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: srpen 2015