Citová vazba mezi matkou a dítětem se utváří již v prvních hodinách po porodu, a tak není divu, že by každá matka dokázala vycítit a snad i poznat jakoukoliv změnu, která by se udála. Co ale taková výměna dítěte. Zvládla by to?
O tom se snaží všechny přítomné přesvědčit Alice, druhá manželka Davida Fancourtera, která si je prostě jistá tím, že tohle miminko, jež měl na pár hodin na starosti její muž, není jejich dcerka Florence, ale někdo úplně jiný. Nikdo jí však v domě U Jilmů ve Spillingu nevěří. Možná by mohla pomoci její tchýně Vivienne, která je takovou hlavní vůdčí osobností této domácnosti.
Jenže ani ona si není stoprocentně jistá, přesto ale zpočátku Alice věří. Pomoc bohužel nepřichází ani od porodní asistentky Charil. A pak dojde k ještě závažnějšímu činu, kdy Alice prostě zmizí i s dítětem. Vyšetřovatel Simon, kterému se něco již od začátku nezdálo, si začíná vše spojovat s přepadením a usmrcením první ženy a výzkumné pracovnice Laury Cryerové. Může to mít s ní opravdu nějakou spojitost?
Záměna. Tragédie. Přetvářka. Zastrašování. Ponižování. Úprk před realitou. Nejasná budoucnost bez možné nápravy. Lstí možná nejdál dojdeš.
*
To nejhorší se vám v životě může přihodit jenom jednou, říkávám svým pacientům, abych jim pomohla nalézt nový smysl života, vyrovnat se s katastrofami, jež je postihly. Ať se vám přihodí cokoli, jakmile se to jednou stane, můžete se začít utěšovat myšlenkou, že už se to nikdy nebude opakovat.
Mně to pomohlo, když mi rodiče před osmi lety zahynuli při autonehodě. Na pohřbu jsem měla pocit, jako by se stehy, které celá léta držely pohromadě mou duši, pomaloučku a bolestivě začaly párat. Ve svých osmadvaceti jsem osiřela. Neměla jsem sourozence, na něž bych se mohla obrátit. Měla jsem přátele, ale kamarádství mi najednou připadalo jako slabá a nedostatečná útěcha, jako když si v zimě vezmete letní kabátek. Potřebovala jsem rodinu, prahla jsem po ní. Nosila jsem své ztracené, milované rodiče všude s sebou, jako díru v srdci.
…
„Půjdu.“ Vzdychla, upravila si sako a vydala se ke dveřím. Hranatými podpatky zanechávala na koberci vytlačené důlky. „Ale nechoďte za mnou brečet, až už bude pozdě.“
To byla poslední slova, která mi kdy řekla, poprvé a naposledy, kdy jsem ji viděla živou.
Za drahný čas poté, co zemřela, se mi začaly zdávat sny, v nichž jsem viděla její hrob. Na hranatém šedozeleném náhrobku stálo vytesáno. „Nechoďte za mnou brečet“. Jenomže v mých snech za ní noc co noc lidé chodili. Přátelé, příbuzní, kolegové – obrovské, sevřené, pulsující masy truchlících, kteří den za dnem proudili na hřbitov a plakali a plakali, až měli tváře celé opuchlé. Ale já ne. Já za ní nikdy nešla a nebrečela jsem. Já jediná jsem ji poslechla.
*
Pro české čtenáře již relativně zaběhlá autorka, která ale podle mě předvádí vcelku nerovnoměrné výkony ve své tvorbě. Někdy si říkám, že ji možná budu zbožňovat, jindy bych ji pro lepší zápletku a sestavení příběhu snad – s prominutím – i vyměnil za někoho lepšího. Kniha Pusinka se nachází někde mezi tím. Některé pasáže byly dokonalé, jiné byly sotva průměrné. Pro mě nedokázala využít dobrý nápad v podobě výměny dítěte a zmizení jeho matky a rozvést jej tak, aby mě to chytlo a bavilo. Snad příště, Sophie.
Název knihy: Pusinka (Little Face)
Autor: Sophie Hannah (http://www.sophiehannah.com/)
Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)
Vydáno: prosinec 2015
