„Každá kniha má svůj čas,“ říká spisovatelka Woodová.

Volání minulosti, Had a hůl, Hra osudu, Kletba svitků,…to jsou jen namátkově vybrané historické romány, které byly vydány během posledního roku v České republice, spisovatelce Barbaře Woodové žijící v Kalifornii.

Tato skvělá vypravěčka byla velice vstřícná a ráda mi odpověděla na mé všetečné otázky. Tak tady jsou ;).

Jaro je v plném proudu. Jak se právě máte? A jaká je jaro v Kalifornii?

Ano, jaro je v plném rozkvětu. Zvlášť tady v Jižní Kalifornii, kde máme blízko k Mohavské poušti. Přes noc se neúrodná poušť rozzáří do pestré palety barevných květů. Návštěvníci z celého světa přijíždějí, aby tyto květy spatřili v národním parku Joshua Tree, což není vůbec daleko od místa, kde žiji. Taky zde může být ale pěkně horké jaro. Jsme koneckonců v poušti.

Studovala jste vysokou školu se zaměřením na francouzštinu a antropologii, proč právě tyto dva předměty?

Také jsem ještě studovala němčinu a ruštinu. Užívám si totiž tu výzvu – naučit se cizí jazyk. Slova jsou pro mě jako spisovatelku mým životem. Cizí slova a fráze jsou pro mě obzvláště zajímavé a co teprve ta odlišná komunikace lidí po celém světě. Antropologii jsem si vybrala proto, že mě lidé, jejich zvyky a přesvědčení prostě fascinují a také za to může to, jak se civilizace vyvinula z afrických tabulí.

Pracovala jste v mnoha profesích a pozicích. Které vás nejvíce obohatily do života?

Určitě zdravotnictví, zejména tedy práce v chirurgii, ze které těžím celý svůj život. Medicína je univerzální. Lidé jsou po celém světě fyzicky stejní a trpí stejnými neduhy a zraněnými. Šla jsem do zdravotnictví, abych mohla cestovat. Operační sály jsou všude stejné, bez ohledu na to v jaké zemi zrovna jste. Právě doktoři a sestry do značné míry figurují v mých románech, zvláště v dějinách medicíny. Například nyní se v knize budu snažit poodhalit léčebné postupy lakotských Siouxů, tedy indiánů z Velkých planin, kteří mísili bylinné přípravky s duchovními obřady.

Máte na svém kontě mnoho historických knih. Co všechno musíte předtím udělat, než začnete psát?

Než začnu psát knihu, dělám rozsáhlý průzkum. Navštívím místo, kde se bude děj odehrávat, a hovořím také s místními. Dále čtu velké množství knih, časopisů a novin. Průzkum mi dá kostru příběhu a pomůže mi najít ty správné postavy.

Jak dlouho vám poté ale trvá napsat příběh?

Každá kniha má svůj čas. Například kniha Pod africkým sluncem (v originále Green City in the Sun) mi trvala tři roky, Panenky ráje (v originále Virgins of Paradise) byly naopak výsledkem několikaleté práce mých zájmů v Egyptě. Takže je těžké přesně říci, jak dlouho trval sběr potřebných dat. Ale napsat to trvalo dva roky. Některé knihy dokážu napsat i do roka či méně. Záleží ale na potřebném materiálu a předmětu.

Kdo první čte váš skoro hotový příběh?

Mým prvním čtenářem je můj agent. Býval editorem, takže moc dobře ví, kde jsou moje silné a slabé stránky. Pomáhá mi vylepšit a obohatit můj prvotní návrh. A pak už to putuje k nakladateli.

Několik knih s eroticky laděným dějem jste napsala pod pseudonymem Kathryn Harveyová. Co vás k tomu vedlo?

Bývá to obvykle dobrý nápad, dát si pseudonym, když autor mění svůj tradiční žánr. Když čtenář, ať je to on nebo ona, vezme do ruky knihu od Barbary Woodové, má určitá očekávání. V knihách Kathryn Harveyové nenajdete ale žádný graficky znázorněný pohlavní styk. I přesto ale mohou být knihy této autorky pro některé čtenáře Barbary Woodové šokující. Kromě toho jsem byla vychovávána jako dobrá katolická dívka. Kdyby jen sestra Mary Margaret věděla, že Barbara Woodová napsala tyhle erotické knihy, tak mě pošle stát do kouta (směje se).

Máte momentálně rozepsanou nějakou knihu? Prozradíte něco více o ní?

Ano, jak už jsem napsala, zabývám se nyní příběhem z roku 1880 o lakotských indiánech. Tedy přesněji dobou končících indiánských válek, kdy se hrdinové postaví po boku Sedícího býka, Splašeného koně a generála Custera. A s tím je spjaté to mé zdravotní téma.

Máte vůbec čas ještě na něco jiného než na psaní?

Rozhodně. Na mého manžela a golf. Jižní Kalifornie má totiž jedny z nejkrásnějších golfových hřišť na světě. Dokonce jsem právě dokončila svůj román a poslala ho nakladateli do Palm Strings, kde existuje nejvíce golfových hřišť v přepočtu na jednoho obyvatele na světě.

Stíháte číst současnou literaturu? Co vás v poslední době zaujalo?

Se čtením současné literatury jsem docela na štíru. V duchu ji totiž během čtení upravuji, představuji si, jak by to mělo jít podle mě dál. Ale také ji kritizuji. Nedokážu prostě relaxovat a číst si. Co mě ale nejvíce baví číst, je především science fiction z 50. a 60. let 20. století. Jsem velkým fanouškem Raye Bradburyho, Isaaca Asimova, Stanislawa Lema, ale i vašeho autora Josefa Nesvadby. Samozřejmě jsem četla i obrovské množství literatury faktu.

Poradila byste něco začínajícím spisovatelům, kteří ještě neprorazili a mají svá díla v šuplíku?

Moje rada zní jednoduše – prostě to udělejte! Nenechávejte je uložená v šuplíku. Neříkejte si, že až půjdete do důchodu, napíšete knihu nebo nepředpokládejte, že budete mít rok volno k napsání knihy. Pokud každý den napíšete alespoň jednu stránku, za rok budete mít celý román. Potkala jsem ženu, která toužila po tom napsat knihu, ale myslela si, že už je na to příliš stará. Řekla jsem jí: „Proč?“ A ona mi na to odpověděla: „Bude mi to trvat nejméně pět let, abych knihu napsala. A je mi šedesát pět. Když ji dokončím, bude mi už sedmdesát.“ Na tom jsem ji odvětila: „Fajn, pokud tedy knihu nechcete psát, kolik vám bude za těch pět let?“

Moc ráda cestujete. Kde se vám nejvíce líbilo? A kam byste se ráda ještě vypravila?

Miluji cestování. Nemyslím si ale, že bych měla nějakou oblíbenou zemi, i když americký západ se nachází na mém imaginárním seznamu poměrně vysoko. Nejspíš se mojí oblíbenou zemí vždycky stane ta, o které v současnosti píšu. Pokaždé jsem do ní natolik ponořena a trávím s jejich obyvateli tolik krásného času. Takže ta je moje oblíbená!

Byli jste již v České republice nebo se sem chystáte?

Ještě jsem neměla to potěšení navštívit Českou republiku, i když bych velice ráda. Byla jsem v Německu, Rakousku, Polsku – moje rodné jméno je Lewandowska a ráda bych měla čas navštívit svou krásnou zemi. Ale to by bylo v rámci mého výzkumu, protože jsem už mnoho let necestovala jako obyčejný turista. Takže bych leda musela psát knihu, která se odehrává v České republice.

A co se vám vybaví, když se řekne ČR?

Věstonická Venuše. Fascinují mě figurky Venuše, jako je například i Venuše z Willedorfu, a ráda bych o tomto kuriózním fenoménu také napsala román. Jedna z mých teorií tvrdí, že Venuše vznikaly v době, kdy lidé ještě nevěděli, že by muži měli nějakou roli při počátku tvoření, kdy tohle bylo přisuzováno jako úděl samotných žen – nenajdeme v tomtéž čase žádnou podobnou mužskou figurku. Česká republika je rovněž myslím bohatá na množství středověkých hradů a gotických katedrál a má dlouhou, bohatou historii, to v Americe nemáme.

Rozhovor vyšel ve spolupráci se studentským časopisem JU Magazín.