Nikdo jiný tady není. Nelíbí se ti to snad? Nic s tím neuděláš. A my si určitě vystačíme. Já a ty. Moje já a nemoc, která dnes bere miliony lidí ročně jako na běžícím páse. Já a ty. Manžel a manželka, která odejde do jiného života
Jak prosté, dalo by se říci na obhajobu tohoto běžného bytí. Píše se podzim tak přelomového roku 1989 a já, Arvid Jansson, se rozvádím. Ano, i mně krachuje manželství, které ze začátku tvářilo tak idylicky a snově, že i ono se nakonec opravdu blíží do zkázy a do oddělení dvou dříve milujících se bytostí. Co končí a začíná?
K tomu moje matka je vážně nemocná a umírá. Svět se mi rozpadá pod rukama a já nevím, co mám dělat. Možná bych měl za ní odjet na chatu, kde jsem trávil své dětství. Navrátit se do časů, kdy jsem řešil prkotiny, jež pro mě znamenaly tak mnoho. Vzhůru do Dánska, kde jsem věřil svým levicovým ideálům.
Tohle opravdu bude rok změn. Jak rád bych měl s matkou opět ten vřelý a upřímný vztah. Jenže já se jí už neumím naprosto otevřít. Nejde to. A nevím proč. A přesto ona ví o mně vše, i to, co se chystám říci. Nechci ji na věky ztratit. Co mám dělat?
*
Vstal jsem ze starého gauče a došel k oknu. Mezi naší a Hansenovou chatou vedla prošlapaná pěšina vrbovým živým plotem a ní jsem viděl mizející záda mé matky a Hansena, jako mizela kdysi moje záda a záda jisté Inger před dvaceti lety cestou k chatě, kde jsme spolu spali, když byla sama doma. Pamatuju si, jak jsem si bláhově představoval, že takhle to bude pokračovat pořád, až jsem jedno léto přijel, sousedé mezitím chatu prodali a ona zmizela navždy.
Vlastně jsem nikdy nezaznamenal probíhající změny, teprve na poslední chvíli, byl jsem slepý k tomu, že jedna tendence, jak říkal Mao, překrývá druhou, a že co proudí přímo pod povrchem, se může pohybovat úplně jiným směrem, než jak ses s ostatními dohodl, a pokud nejsi dost pozorný ve chvíli, kdy se všechno obrací, zůstaneš sám.
…
Věděl jsem, že jsem podobný svému otci, ale nikdo už mi to nepřipomínal. Už mnoho let. Jistě proto, že většina těch, co naši podobnost viděli, byla mrtvá.
Já se mu přece nechtěl podobat. Nechtěl jsem se dívat do zrcadla, viděl jsem tam svého otce. Brzy jsem však pochopil, že všechno směřuje k bodu, kdy bude každému jasné, jak moc se ve skutečnosti podobám otci. To mě vzdálí od matky napořád. I když ti dva byli svoji. A žili společný život. A já budu navždy připoután k otci, protože vypadám jako on a možná myslím jako on, ale proti své vůli mě postavil na druhou stranu hranice, té velké propasti, kde stál v ponurém světle mezi spoustou nábytku a byl tam i jeho otec s tím svým druhým křestním jménem Adolf, jakož i otcovi bratři, mí strýcové, celá parta zachmuřených mužů, jeden vedle druhého stáli jako přišroubovaní tam, kde moje matka nestála, protože byla jiná než oni, byla sem zavlečená, a tím pádem i jistým zvláštním způsobem svobodná.
*
Není třeba mnoho stránek, aby dokázal autor svým čtenářům sdělit své niterné pocity a myšlenky, které mají svou hloubku a údernost. Per Petterson je v tomhle velice dobrý a přináší naprosto běžná témata, kterým dodá ale něco navíc, co vám přijde jako něco nadpozemského. Používá jednoduchý a přitom tak nadnesený jazyk. Podruhé si u mě našel místo v mé knihovně a nebude to naposledy, co jsem jej držel v ruce.
Název knihy: Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv)
Autor: Per Petterson
Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)
Vydáno: listopad 2015
