V říjnu letošního roku se dočkáme překladu třetí knihy od kanadské spisovatelky Louise Pennyové, která nese název Nejkrutější měsíc. Tato rodačka z Toronta žije s manželem Michaelem v malé vesničce jižně od Montrealu.
Právě tady se nachází početná česká komunita. „Jen tak mimochodem si vážím svého dobrého a přítele, Pina Maku, který do této komunity také patří,“ říká spisovatelka ověnčená několika mezinárodními oceněními a rozhlasová moderátorka a novinářka v jedné osobě. Co dalšího na sebe v krátkosti prozradila?
Na svém kontě máte již deset knih ze série s případy vrchního inspektora Gamache. Na čem nyní pracujete? Vrátíte se do Three Pines? Poodhalte, o čem to tentokrát bude?
Na konci srpna u nás v Severní Americe vyjde již jedenáctý příběh s vrchním inspektorem Gamachem. Nazvala jsem ho „The Nature of the Beast“. Nyní jsem poměrně dost zaneprázdněna prací na další knize, která se znovu bude odehrávat ve zdánlivě klidné vesničce Three Pines. Nebudu raději nic prozrazovat, protože se toho postavám od třetího dílu k tomu současnému jedenáctému stane ještě mnoho důležitého a zásadního. Nechte se proto překvapit (usmívá se).
Inspiraci jistě čerpáte ze svého okolí. Kde jste přišla na nápad napsat detektivní příběhy z vesnického prostředí? Proč se neodehrávají ve městě?
Rozhodla jsem se zasadit příběh na vesnici z mnoha důvodů. Žiji totiž v blízkosti malé obce, kam jsme s manželem nastěhovali, a byla jsem překvapena tím, jak jsou zde lidé příjemní, lidští a naslouchají emocím druhých. To jsem ve městě nikdy nepocítila. Zdá se, že nyní je na vesnicích taková doba, kdy všichni touží po vzájemné sounáležitosti, rodinném krbu a komunitě s pevnými vazbami. Snažila jsem se to zachytit. A poté, co jsem pracovala jako novinářka ve velkých městech, věděla jsem, že zločin nikde není překvapením. Vražda, tak tragická událost, se prostě očekávala. A stávala se především cizím lidem. Ale na vesnici? To je katastrofa. Naprosto tříští lidské osudy a jejich životy. Najednou v jejich blízkosti někdo zemře a někdo v okolí to zapříčinil. Všichni tak najednou nejsou takoví, jací se zprvu zdáli, a proto je ten zločin o to horší. Mé knihy tak nejsou ve skutečnosti jen o vraždě a smrti, ale vypráví o lidech, kteří se musí rozhodnout o cestě svého života.
Ve Three Pines najdeme i majitele hostince, kteří jsou homosexuálové, což může v běžné vesnici vyvolávat pozdvižení. Proč jste je tam zařadila? A jak přistupujete k nevšednostem?
Myslím, že máme odlišné zkušenosti. V kanadském Quebecu není vůbec neobvyklé mít za sousedy i přátele zároveň homosexuálního muže či ženu. Chtěla jsem navíc, aby se v mém díle nejen odrážely zažité stereotypy, ale ukázala se zároveň ta rozmanitost v ekonomické, vzdělávací, sociální, sexuální i na kulturní úrovni. Ač už se jedná o homosexuály a heterosexuály; dělníky, básníky a umělce; černou a bílou… všichni dokážou žít pospolu a nepozabíjí se. Mé knihy tak jsou o lásce ve všech jejích možných formách.
Dny se pomalu ale jistě začínají zase krátit. Blíží se zima. Máte nějaké zvyky, které dodržujete o Vánocích?
Miluji Vánoce a všechno s nimi spjaté. Dovedu si představit, že i u vás v České republice je to podobné, ale tady v Quebecu jsou téměř magické se sněhem, rozzářenými vánočními světly i koledami. A to jídlo!
Jaké je vaše oblíbená vánoční pohádka?
Mám ráda především dva vánoční příběhy. Jeden pochází od nás a jmenuje se Malý andílek, který vypráví o malém, chudém andílkovi, jež se snaží rozhodnout, čím obdaruje Ježíška při jeho narození. Druhý je velmi známý v anglickém světě prostřednictvím Dylana Thomase a nazývá se Dítě Vánoc ve Walesu.
K psaní příběhů má blízko i samotné čtení. Jaký žánr ráda čtete a který autor je vaší srdcovou záležitostí? Čtete či znáte některého z České republiky?
Ano, spisovatelé začínají jako čtenáři a pro mě je čtení důležitou součástí mého života. Čtu méně detektivky než kdysi, neboť se bojím, aby mě nějak neovlivnily. Většinou se tak věnuji literatuře faktu, neboť má co do činění s knihou, kterou zrovna píši, nebo s některým z výzkumů. Od vás přímo zbožňuji Milana Kunderu a samozřejmě i Václava Havla.
A na závěr mi řekněte, co nejraději děláte, když chcete odpočívat a přijít na jiné myšlenky.
Poslouchám hudbu anebo jdu se svým manželem a zlatým retrívrem Bishopem na procházku. Občas se podívám na televizi a někdy, Bože mi pomáhej, hraji Candy Crush! Ale nikomu to neříkejte. (směje se)
Mockrát děkuji za to, že si autorka našla chvíli času ve svém přeplněném kalendáři. Ať se jí nadále daří nejen v profesionálním, ale i soukromém životě.
Rozhovor vyšel ve spolupráci se studentským časopisem JU Magazín a knižním nakladatelstvím Knižní klub.
