Kráčím, přitom si přijdu, že neustále stojím na místě. Možná bych neměl tolik spěchat jako ti všichni kolem mě, jež se možná oprávněně v dnešní době stresují a bojí se o různé osudové ztráty a taky si svým způsobem užívat života
a nezabývat se ČASEM, kterým jsme řízeni od dávné doby.
Všichni stejně přece chodí pozdě anebo já chodím moc brzy?
Snad nebudu nikdy vystaven tomu, abych musel čekat na Beckettova Godota, to bych nejspíš nedával, protože bych byl okolnostmi donucen k naučení se nějaké moderní neřesti, která čas od času obtěžuje okolí. A to už je jedno, jestli by se jednalo o kouření, alkohol, apod.
Matička všech měst mě v mrazivém odpoledni opravdu přivítala s otevřenou náručí.
Ačkoliv odevšad slyším neznámé, občas známější, jazyky či hatmatilky, jak se dříve říkávalo; cítím se tak všemožně sklíčeně a pod nohama mi klečí mnozí ti, kteří před sebou mají něco prázdného a doufají, že tak budou snadněji mnohem bohatší; není tu tak přeplněno jako v hlavní turistické sezóně, která letos bude zasvěcena Otci vlasti – Karlu IV., přesto na mě nedýchla ničím přívětivým. Ba naopak se cítím chvílemi nepatřičně a snad se stydím i za ty, co se prostě nestarají ani o druhé, ale především ani o sebe. Doufají, že se postarají druzí, a to ať to je naprosto kdokoliv.
Většina z nás – ano, čas od času i já – se na druhé bezmyšlenkovitě mračíme a jakýkoliv pokus o změnu, není brán pozitivní odezvou. Není to přeci jen škoda?
To jiné národy se podle nás přehnaně smějí, možná na sebe moc upozorňují a nás to pomalu obtěžuje až, pomalu pořádně štve. Závidíme jim snad? Anebo je odsuzujeme za to, že třeba se umějí přetvařovat a chtějí předávat jen to dobré, co chtějí vlastně nakonec doopravdy i uvnitř cítit.
A jde to být v dnešním světě optimistou na plný úvazek?
Mělo by, protože kdyby ne, nebyl to život, co žijeme, ale jen přežívání našeho já z hodiny na hodinu, ze dne na den…
Připadáte si někdy u nás v republice cize i Vy? Jak často se na druhé smějete? Je to moc, anebo málo?
