Čím bys chtěl být, až vyrosteš? Člověkem.

Dojemně drsný příběh odehrávající se po Korejské válce nás přivádí do života Franka Moneyho, který se vrací zpět z fronty domů. Kde je vlastně jeho domov? Je schopný přijít jen tak do svého rodiště a říci všem přítomným: „Tak jsem tady, mami a tati.“ To určitě ne. Jeho duše, mysl, ale i tělo jsou rozpolcené.

„Korejská zima bolí, zažere se ti do kůže jako nějaké lepidlo, které nemůžeš odtrhnout.“

Neví, jestli dokáže navázat tam, kde před válkou byl. Ví, ale jedno. Chce pomoc své sestřičce, kterou má nade všechno rád, té, kterou dostal k výchově,…„odmalička nesoucí cejch nemilovaného, pouze trpěného ,spratka z kanálu‘, jak o ní říkala její vlastní babička. Cee přece nemohla za to, že byla porozena mimo domov, ale i přesto se musí s tímto cejchem neustále vyrovnávat.

„Lotus v Gergii je to nejstrašnější místo na světě, horší než kterékoli bojiště. Na bojišti má člověk aspoň nějaký cíl, je tam vzrušení, strach i určitá šance na vítězství.“

Bratr a sestra, nerozlučná dvojka, která byla oddělena různými osudy, se opět stmelí. Jenže opravdu dokážou navázat na dřívější vazbu mezi sebou? Zahodí každý svoji minulost, která neumřela, ale neustále se v nich probouzí?

„Tenhle dům neznám. Jeho stíny lžou. Tak mi ale řekni, proč se do zámku hodí můj klíč?“

*

„No, nejsi zdaleka první. Integrovaná armáda je integrované neštěstí. Pošlou vás bojovat, a když se vrátíte, chovají se k vám jako k dobytku. To se musí změnit. I s tím dobytkem zacházejí líp.“

Frank na něj hleděl, a nic neříkal. Neměl pocit, že by s ním v armádě zacházeli špatně. Nemohli za to, že mu čas od času hráblo. Lékaři, kteří rozhodovali o jeho propuštění, se k němu chovali rozumně a laskavě a tvrdili, že to časem přejde. Znali takové případy a ujišťovali ho, že se z toho dostane. Jenom se vyhýbejte alkoholu, nabádali ho. Jenže to on nedělal. Nedokázal to…

…

Zbití manželé si cosi polohlasně šeptali, ona tiše, prosebně, on s tlumenou naléhavostí. Až přijedou domů, tak ji zmlátí, pomyslel si Frank. A kdo by ne? Veřejné ponížení je jedna věc. S tím se člověk nějak vypořádá. Nesnesitelné ovšem je, když je toho svědkem žena, manželka, která to všechno nejen vidí, ale opováží se mu přijít na pomoc. Pomoc od ženy! Když chlap není schopen ochránit sám sebe a pak ani ji, jak vidno z její kamenem rozbité tváře. Za ten krvácející nos mu ještě zaplatí. A bude platit znovu a znovu.

*

Přečíst si knihu od 82leté černošské spisovatelky, profesorky, nositelky Nobelovy ceny za literaturu a Pulitzerovy ceny, Toni Morrisonová pro mě byla čest z největších. Nejenže z toho necítíte souzení dřívější situace Černochů v Americe, netvrdí nám, že je to tak a tak, že za vše mohou běloši, ale právě naopak jsou na vás pouze chrleny tvrdé následky, pocity obyčejných lidí, kteří trpí, nemohou dosáhnout životní harmonie, ale i přesto nepřestávají věřit, že se to změní. Mrzí mě, že jsem až nyní sáhl pro dílo jedné z třiceti nejmocnějších žen v Americe (podle časopisu Ladies‘ home Journal), ale nemrzí mě to, že jsem si ho přečetl. Moje další cesta vede k dalšímu jejímu titulu.

Název knihy: Domov (Home)

Autor: Toni Morrisonová (http://www.tonimorrisonsociety.org/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: září 2013

Omlouvám se za chyby.