Cesty jsou nevyzpytatelné

A to člověka na tom životě přeci baví. Ač někdy natolik trpí, že přemýšlí nad tím, proč zrovna on musí být tak zkoušen, ale na druhou stranu si pak váží „běžných“ věcí, bez kterých by nešlo být. Pád na dno musí prostě někdy přijít

Leona Dornová se z minuty na minuty ocitá v jiném světě. Když před ní z okna vypadne jiná žena a manžel jí vzápětí oznámí, že si našel jinou ženu, psychicky se zhroutí. Pak však potká ctitele, jehož pozornost ji ohromí. Do toho všeho se začne mísit životní cesta dvou sester, z nichž jedna před lety odešla z domova a nyní je nalezena v lese kousek od domova mrtvá.

Vyprávění z pohledu ženských postav nemá chybu, neboť jejich propracovanost je naprosto boží. Když se do toho vmísí mužský element, trochu příběh ztrácí na vypjatosti a tlaku. Pak ale obě zdánlivě nesouvisející linie se před koncem propojí a hrdinky se ocitají proti někomu mnohem rafinovanějšímu a nebezpečnějšímu.

Trochu vás určitě zklame snadno uhodnutelný pachatel. Možná autorka mohla zvolit nakonec někoho úplně jiného, což by bylo jejím obvyklým zvykem. Také závěr není z nejlepších, což knize malinko ubírá v konečném hodnocení. Přesto je to pro mě lehký nadprůměr, ke kterému se klidně ještě někdy rád vrátím.

Nesprávná volba. Srdce versus chtíč. Daleko a zároveň tak blízko. Rodinná sounáležitost se hroutí jako domeček z karet. Upravená minulost je stále minulostí, i když nepřidá pravdomluvnosti dotyčného. Kdo s kým nakonec zatočí?

*

Bylo zvláštní, jak moc sestru postrádala. Až otec umře, uvažovala Lisa, budu posledním žijícím členem téhle rodiny.

Tahle představa měla v sobě cosi děsivého. Vyvolávala představu posledního člověka na potápějící se lodi. Sám, všemi opuštěný, odkázaný jen sám na sebe, vydaný na pospas nevypočitatelným živlům.

Můj život není potápějící se loď, opakovala si stále znovu, a kolem mě nezuří rozbouřené moře!

Jenže přesně takové byly pocity její chmurné duše a Lise se nedařilo zaplašit je rozumem a realitou.

Anna tu nebyla nikdy, když jsem ji potřebovala. Celá poslední léta jsem se musela se vším prát sama. Není v tom vůbec žádný rozdíl, jestli je živá nebo mrtvá.

*

Kdybych tuto německou autorku předtím neznal, určitě by mě v knihkupectví zaujala obálka její nejnovější knihy Ctitel, takže bych si ji nejspíš koupil i tak, ale kdo ví. Má totiž v sobě dar, přitáhnout vaše zraky a nepustit, dokud neuzná za vhodné. Určitě necítím z příběhu zklamání, ale také ne naprosté nadšení, které se mi v předchozích případech bezpodmínečně dostavovalo. Pro fanoušky bude dalším kusem do vytoužené sbírky, pro nové čtenáře určitou novinkou ve specifickém stylu vypravování, kterému však snadno propadnou. Ctitel musí přeci zabíjet.

Název knihy: Ctitel (Der Verehrer)

Autor: Charlotte Linková

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: květen 2016