Bohatým projde všechno, nebo ne?

Člověk z bohaté kolébky může podplatit kde koho a dostat se tak ze všech nepříjemností, které ho postihnou. Tak snadno to šlo i v dobách dřívějších. Pojďte se přenést, za pomoci knihy Vladimíra Přibského – Vraždění lazebnic, do Matky všech měst, do Prahy, na počátek 17. století, kdy Hrad byl středem tehdejší habsburské říše.

Na českém trůnu sedí císař Rudolf II., který spíše než vládnutí zbožňuje umění. Jeho sbírky se honosí všelijakými přívlastky hojnosti a velkoleposti, nikoho nepřekvapí ani to, že se v příkopu prohánějí velbloudi. Už jen snad chybí lvi ze znaku země.

Chvilky radosti mu poskytuje jeho milenka a rádkyně Kateřina Stradová, která se ale více stará o blaho svého syna Julia Caesara d’Austria, který tropí neplechu.

Jako by císař měl málo starostí, které však tolik neřeší, ale když se jedná o jeho nemanželského, i přesto přiznaného syna, může se přetrhnout.

Kdo ukradl sošku bůžka Amorka ze šackamery? Chce si snad někdo přivydělat tajným prodejem královského umění?

Pověřen vyřešením zločinu je velitel hradních trabantů (pozn. aut. stráže) Pablo Ortiz, kterého sužuje nejen láska k lazebnici Markétě, ale i strach o život ostatních sloužících. Někdo totiž chladnokrevně usmrtí nožem na zvěřinu mladou dívku.

Proč nechá císař odvést svého syna? Má to snad nějakou spojitost?

*

Pod Jezevčí skálou ležela na mokré trávě mrtvá dívka. Helfr Špargl řekl, že je to jedna z těch lazebnic z Hradu.

„Je celá pobodaná,“ upozornil rychtář Miska. „Dívejte, hejtmane: Čtyři bodné rány ostrým předmětem. Špargl myslí, že je to lazebnice z Hradu. Je to vražda, hejtmane.“

To mi bylo okamžitě jasné. Někdo zavraždil mladou holku, a teď ho hledejte. To nebude jako hledat sošku amorka ze šackamery; tohohle amorka už nikdy nikdo nikam nevrátí…

…

„Napij se,“ doporučil jsem mu a ještě jednou jsem zdůraznil: „Jsi v Čechách a tady mají lidi svého Pána Boha rádi, věří, že i je má Pán Bůh rád.“

Manuel si lízl červeného a neodpustil si jemný šťouch. „K tomu zřejmě potřebují mít tolik církví,“ a začal je jmenovat: evangelickou, luteránskou, kalvínskou,…Byl dobře obeznámen se zdejšími náboženskými poměry, které mu šly nepředstavitelně na nervy, a řekl: „Tak malá země a v ní se už dvě stě let překřikují nejbláznivější vykladači bible; to je prostě směšné! Jak to, Pablo, že ve Španělsku k výkladu bible postačí církev jediná, svatá církev římskokatolická? I to víno,“ odložil s nechutí pohárek na stůl, „je pančováno z bůhvíkolika druhů černavého.“

*

Trochu v knize postrádám větší napětí a barvitost, ale ten kdo má rád dobu Rudolfa II. a nestačívá mu už jen zfilmované příběhy, věří v záhady a nepotvrzené teorie o jeho levobočkovi, tak určitě neprohloupí. Pohlédne tak blíže na „vyšilujícího“ císaře, milující prospěchářku Stradovou, ale i do očí vždy nespokojeného levobočka.

Název knihy: Vraždění lazebnic

Autor: Vladimír Přibský

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: duben 2013

Omlouvám se za chyby.