V posledních hodinách dost často čtu komentáře typu: „já mám z toho Zemanova rozhodnutí strach“. Nechci nikoho kritizovat, strach je naprosto normální reakcí organismu. Já sám mám z mnoha věcí strach a jelikož jsem lidská bytost, která má své city, tak mám strach i některé další osoby. To je pořád naprosto normální. Důležité je, jak se k tomu svému strachu postavím.
Můžu svěsit ocas, na všechno rezignovat, zapadnout do davu mlčící většiny a přes léto zuřivě okopávat záhonek na své chalupě. To je řešení, za které asi těžko můžu posadit někoho před soud, ale čím je více těch, kteří mlčí a jen přihlížejí, tím to zlo ještě narůstá. Další možností je, že můžu dát průchod svému křivému charakteru a s tím zlem kolaborovat. V posledním případě se zlu a zdroji strachu postavím čelem. To je ta naprosto nejtěžší varianta. Nejtěžší v tom smyslu, že stačí nedržet hubu a stát si za svým. Byl jsem vychován v tom duchu, že demokracie se neustále vyvíjí, že je to systém, který má sice řadu chyb, ale je nesrovnatelně lepší, než jakákoliv totalita.
Dnes jsme svědky čehosi, co není vůbec moc pěkné. Prezident Zeman už od svého zvolení v přímých volbách si snaží vytyčit pole své působnosti. Žádný z našich polistopadových prezidentů si během tak krátké doby nedovolil toho tolik, jako náš současný prezident. Jde hlavně o svévolný výklad ústavy, natahování jejích možností až k prasknutí a když už se mu něco nepovede, halasně hodí zodpovědnost na někoho jiného. Takhle to ale nemůže jít pořád dál. Přímo volený prezident přece není Pánbůh a prostě by se mu mělo říct: „tak tohle už nesmíš, to už je moc“. Dvacet tři let jsme si tu budovali demokracii, tak to přece kvůli současnému vládci Hradu a partě jeho kamarádů z mokré čtvrti nevzdáme. Ale hlavně se Zemana musíme přestat bát.
Převzato z webové stránky Zprávy zprava (viz: http://www.zpravyzprava.cz/2013/06/26/hlavne-prekonat-svuj-strach/) s laskavým svolením autora.
