Jestli existuje na české politické scéně postava, o níž by se měl natočit seriál, tak je to určitě Jana Bobošíková. Rozhodně by to byl cyklus zajímavý a hlavně by diváka nenudil, protože na akčnost a náhlé dějové zvraty je veřejný život Jany Bobošíkové bohatý.
Mohlo by se začít u jejího působení ve Svazu socialistické mládeže. Třeba scénka, ve které předává kytici tehdejšímu prezidentu Husákovi, by se klidně mohla promítat ve zpomaleném záběru, aby si tu slavnostní chvíli mohl divák plně vychutnat. Po tomto období se přešlo na období „Bobo – horlivá novinářka“. Divák by třeba mohl s napětím sledovat její halasné odchody a ještě halasnější příchody do České televize a do jiných médií. Samozřejmě že vyvrcholením a zlatým hřebem celého díla by byly epizody o té části jejího života nazvané „ Bobo jako ještě horlivější politička“. U té bych se i já na chvilku zastavil.
Poprvé se ucházela o přízeň voličů spolu ještě s Vladimírem Železným v roce 2004 ve volbách do Evropského parlamentu v barvách hnutí Nezávislí. To byly zatím její jediné úspěšné volby. V Evropském parlamentu působila jako nezařazená poslankyně. V roce 2009 znovu kandidovala a to tentokrát jako vůdkyně Suverenity. Tentokrát už ale zvolena nebyla.
Mnohem zajímavější epizoda se ale odehrála v roce 2008. Tehdy se z Jany stala oficiální kandidátka KSČM v prezidentských volbách. Dodnes se dají najít na internetu fotografie, na kterých spolu s Vojtěchem Filipem rozdává v rudém kostýmku úsměvy celému světu. Zvolena ale nakonec nebyla.
Od té doby se Jana Bobošíková neúspěšně účastní všech voleb v naší republice. Já si v souvislosti s ní pamatuji na to, když večer před prvním kolem prezidentské volby začala v Kongresovém centru jeden ze svých proslovů slovy: „Vážení spoluobčané …“ a většina z nás tam vyloženě lehla smíchy.
Nyní se Jana Bobošíková znovu postavila do boje v plné polní a je tentokrát ještě posílena podporou Václava Klause. Ještě před pár lety bych takový Klausův krok považoval za naprosto nemožný. V řadě kroků, které ale udělal od sklonku svého prezidentského mandátu, se to ale dalo očekávat. Do jisté míry je ale překvapující jednání některých zástupců tzv. „autentické pravice“. Ti, jenž při každé možné příležitosti vytýkali třeba Karlu Schwarzenbergovi je politický turismus se teď bijí v prsa za Bobo. Včera jsem viděl ve dvou diskuzích od dvou různých lidí (právě těch „autentických pravičáků“) velmi podobné slohotvorné výtvory:
„Dušane kdyby jste mel politicke myšleni, tak dobre vite ze to splnilo svuj ucel, Klaus 5 let na Hrade.“
„Ale vždyť tenkrát šlo jen o to, aby prezidentem nebyl zvolený jiný bolševík - Švejnar. Bobo není zázrak, ale komunistka určitě není.“
Abych se přiznal, tak mám z toho dojem, že podle této logiky bychom měli začít i klidně adorovat Vasila Biľaka, Aloise Indru, Oldřicha Švestku, Drahomíra Koldera a Antonína Kapka, protože to vůbec nebyly bezpáteřné svině, ale přece hodní a milí kluci, kteří neudělali vůbec nic špatného a to co udělali, taky splnilo svůj účel - 20 let normalizace.
Ne, Jana Bobošíková opravdu není nadějí pro pravici. Anebo možná je, ale jedině v tom smyslu, že k sobě opravdu stáhne to nejhorší z ODS a z dalších stran a zatáhne to někam do politického záhrobí. Za to bychom ji byli možná opravdu vděční.
Napsáno pro Zprávy zprava (viz:http://www.zpravyzprava.cz/2013/09/20/chvala-bezpaternosti/ )
