Za makačku na kukačku

Kresba: Pepa kudrna

Stěhování 1974: Jeden obyčejný den s nečekanou hvězdnou tečkou

Sobota. Měla být klidná. Měla být pohodová. Jenže osud měl jiný plán.

Tenkrát jsem jezdil s malým náklaďáčkem – žádný obr, ale na přesun skříní a postelí úplně stačil. Pracovní týden za mnou, volno přede mnou… Tedy aspoň do chvíle, než za mnou přišel známý z podniku.

„Hele, nemohl bys pomoct přestěhovat jednu rodinu?“ povídá.

No co, den volna je přece ideální na to, aby si člověk trochu máknul, ne? A tak jsem s parťákem nasedl do auta a vyrazili jsme.

Cíl? Ulice 28. října, přímo v srdci Prahy.

Tehdy ještě žádné luxusní hotely, žádné naleštěné fasády. Staré činžáky, těžké dveře, schody, které se s vámi tahají nahoru i dolů. A samozřejmě žádný výtah. Proč taky? Kde by pak byla ta pravá stěhovací romantika?

Před domem nás čekali manželé – mladý pár, bezdětní, plní elánu. On učitel, ona tanečnice. A ne ledajaká! Pracovala v Československé televizi a byla součástí slavného tanečního souboru.

Sympatičtí, milí, a tak jsme si během tahání nábytku začali povídat. Znáte to – člověk si hodí na rameno skříň a už vede filozofickou debatu o životě.

Stěhovali jsme je z centra do Podolí. Pro ně nový začátek, pro mě další zakázka. Nic zvláštního. Jenže tahle práce měla nečekanou třešničku na dortu.

Když bylo hotovo, paní tanečnice se na mě usmála a povídá:

„A co kdybyste přišel večer na přímý přenos do televize? Budu tam tančit v Prodané nevěstě.“

Cože? Televize? Přímý přenos?

„No a kdo tam bude?“ ptám se zvědavě.

„Karel Gott. Waldemar Matuška. A spousta dalších.“

Najednou mi bylo jasné, že tohle nebylo jen tak ledajaké stěhování.

Večer jsem tedy hodil pracovní mundúr do kouta, trochu se zkulturnil a vyrazil do televizního studia. A tam, na pódiu, jsem viděl tu samou paní, kterou jsem ještě pár hodin předtím sledoval, jak balí hrnce do nového bytu. Jen teď byla v záři reflektorů, v krásném kroji, mezi hvězdami první velikosti.

A já? Já jsem si říkal: „Taková sláva – a já jsem u toho! A ještě k tomu poctivě odmakanej!“

Dneska, když si pustím archivní záznamy a vidím ten přenos, už se nesoustředím jen na Karla Gotta nebo tanečníky. Vidím stěhování, vidím starou Prahu, vidím ten den, kdy jsem za odměnu dostal něco mnohem lepšího než pár korun navíc – zážitek, na který se nezapomíná.

A hlavně? Vědomí, že nikdy nevíte, kdy se obyčejný den změní v něco, o čem budete ještě po letech vyprávět.