Virgule,nebo kladivo

Kresba:Pepa Kudrna

Jak jsem zachránil koupelnu… a nervy celého domu

Bylo, nebylo… Ještě za dávných časů, kdy OPBH (pro mladší ročníky: Okresní podnik bytového hospodářství) kralovalo opravám bytů, jsem si požádal o rekonstrukci koupelny. A jak už to bývá, po delší době skutečně dorazili. Přesněji řečeno – dorazili Pat a Patachon v montérkách.

Po odborném prozkoumání miniaturní koupelny, kde na milimetr přesně pasoval jen jeden radiátor, mi oznámili radostnou zprávu: Ano, oprava bude v rámci OPBH! Ale (a tady přichází klasické „ale“) pokud bych chtěl kachličky jinak než bílé nebo je natáhnout výše než do pasu, musím si připlatit. Inu, co naplat, něco jsem si přidal nad rámec. Práce probíhaly zásadně jen dopoledne, přibližně tři hodiny denně, takže po 14 dnech byla koupelna jako nová.

Fakturační kouzla a barva „pro strýčka Příhodu“

Když jsem dostal fakturu, zarazila mě jedna položka: nátěr radiátoru a dvou trubek – 2 500 Kč. Cože?! Barva bílá, žádné umělecké výstřelky, jen pár tahů štětcem. Po krátkém pátrání jsem zjistil, že chlapci sice nic nezkasírovali bokem, ale barvu si nafasovali „pro strýčka Příhodu“ – a cena musela odpovídat tomu, co vykázali. Po menším handrkování jsem z toho dostal slevu, ale hlavní zápletka teprve přišla…

Konec radosti, začátek potopy

Tři týdny po dokončení se objevili zase. Tentokrát s vážnými výrazy: „Pane, k paní Novákové od vás prosakuje voda.“ Jinými slovy – co jsme opravili, to budeme bourat. S bouracím kladivem v ruce se už třásli na nové dobrodružství plné prachu, nepořádku a nekonečného čekání.

Virgu-le a koukej!

A tady přichází moment, kdy jsem si řekl: Teď vám ukážu kouzlo! Dávno předtím jsem si pořídil virguli a naučil se s ní pracovat. Nejdřív jsem jen hledal patogenní zóny v bytě, ale později i vodní žíly na chatách známých – někdy úspěšně, jindy… no, raději nebudu rozebírat.

Vytáhl jsem virguli, soustředil se… a ukázal na jedno místo: „Tady je to!“ Chlapci v montérkách na mě koukali jako na kouzelníka z jiné dimenze, ale s lehkým posměškem začali kopat. A ejhle! Netěsnící trubka přesně v místě, které jsem označil!

Konec bourání, začátek legendy

Místo toho, aby rozmlátili půl koupelny, stačilo jim vykopat sotva půl metru, vyměnit trubku a bylo hotovo. Bez nekonečného bordelu, bez dalších výdajů, bez třítýdenního čekání.

Pat a Patachon nevěřili vlastním očím a od té doby měli o čem vyprávět u piva u Tetřeva. Možná si tu historku předávají dodnes – jako legendu o chlapíkovi, co jedním mávnutím virgule zachránil nejen vlastní koupelnu, ale i jejich pracovní morálku.

A co vy? Věříte na virguli, nebo jste spíš tým bourací kladivo?