Večer plný ohně, divadla a předsedova galashow

Večer plný ohně, divadla a předsedova galashow

Mám jednu skvělou sestřenici. Je to krásná ženská, se kterou jsme už od dětství sehraná dvojka. Občas spolu vyrazíme za kulturou – jen my dva, bez našich poloviček. Nedávno jsme se vydali do Národního divadla, a ten večer stál opravdu za to.

Ještě před představením jsme si sedli do divadelní kavárny. Prohlíželi jsme nabídku a narazili na záhadný nápoj B 52 to vypadalo jako jaderná ponorka… tak jsem si ho objednal. Sestřenice, která nepije alkohol, si dala kávu. Číšník přinesl skleničku – a najednou hořela! Oheň! A já, úplně nepřipravený, to vůbec nečekal. No co, rychle jsme si ťukli na zdraví, a jakmile jsem přiblížil skleničku k obličeji, zablesklo se a… no, ohořelo mi obočí! Naštěstí ne úplně, ale věřte mi, že pocit zapáleného obličeje se nezapomíná.

Později jsem se dozvěděl, že číšník to dělal poprvé. Prý to měl správně zapálit až přímo u mě, abych měl šanci se připravit. Jenže on to rozfajroval už u pultu, a když mi nápoj nesl, v tom umělém osvětlení jsem si toho ohně ve sklence ani nevšiml.

No, z obočí mi udělal módní minimalistickou linku, ale aspoň jsme měli o čem vyprávět.

Po tomhle ohnivém předkrmu jsme se šli posadit do první řady hlediště. Sestřenice v nádherné róbě, já v obleku. V dnešní době, kdy někteří návštěvníci přijdou do divadla ve svetru, jsme působili jako pár z jiného světa. O přestávce jsme se postavili blízko vstupu do herecké šatny, kde na nás najednou narazila skupinka, která byla výprava zájezdu z JZD.

A pak to přišlo. Z té skupiny vystoupil on – předseda JZD osobně. Nebyl to žádný tuctový chasník. Tohle byl světák každým coulem. Ruce jako lopaty, postoj jako generál a v očích lesk člověka, co má v každé vesnici aspoň tři příbuzné. Na sobě měl kabát, co pamatoval lepší časy, ale nesl ho s takovým šarmem, že by mu i Giorgio Armani tleskal.

Předseda se rozhlédl, jeho oči spočinuly na mé sestřenici a bylo jasné, že je z něj rázem muž na misi. „No teda, tady máme filmové hvězdy!“ zahlaholil, a než jsme stihli cokoliv říct, stál vedle nás jako starý známý. Mávl na své družky z výpravy, které už byly z jeho vystoupení celé na větvi. „Hele, děvčata, tady se přiučíte, jak vypadá světová elita!“ pronesl a div si nesundal klobouk, kdyby nějaký měl.

Začal si s námi povídat tónem, jako bychom byli staré známosti. Ptal se mě, jestli hraju v televizi, nebo jen píšu recenze do novin. Než jsem stihl odpovědět, už mě plácal po rameni, jako bychom spolu pásli krávy. Na sestřenici vrhal pohledy hodné milovníka z románu, zatímco jeho družky si šeptaly něco ve smyslu: „Ten náš předseda, to je kus chlapa!“

A předseda? Ten jel dál. Očividně to nebyla jeho první návštěva v divadle – podle jeho slov se osobně zná s panem režisérem, herečky mu prý samy volají a herec z první řady mu údajně dluží dvě lahve slivovice. „Jo, jo, člověk musí být všude jako doma,“ pronesl a udělal pohyb, jako že se chystá otevřít dveře herecké šatny. Už jsme jen čekali, kdy začne podepisovat autogramy.

Když se přestávka chýlila ke konci, předseda zavelel: „Tak děvčata, mazejte zpátky, ať neprošvihneme dějství!“ Celá jeho výprava ho poslouchala jako vojáci na přehlídce. A když procházel kolem nás, naposledy se otočil a prohodil: „No, vy dva se tu držte. Kdyby něco, stačí říct, zavolám režisérovi!“ A zmizel.

Aby toho nebylo málo, po představení, když jsme se vrátili do kavárny, přišel za sestřenicí nějaký známý, kterého dlouho neviděla. Usmál se na ni a povídá: „Ty máš ale atraktivního manžela!“ Na moment zavládlo ticho. Pak jsme se všichni rozesmáli. Někdy prostě stačí oblek, róba a trocha sebevědomí – a svět si vás zapamatuje úplně jinak.

A tak jsem se ten večer stal (byť nechtěně) hercem, kritikem i atraktivním manželem. A to vše v jednom divadelním představení, na které nikdy nezapomenu. Předseda by mě určitě poplácal po zádech a řekl, že to byl skvělý výkon.

Pepa Kudrna