Ukecaná a nedá!

Vzpomínky na ukecanou krásku a jiné existenciální kratochvíle

Tak vám budu vyprávět příběh. Bylo to v polovině sedmdesátých let, kdy jsem chodil s jednou slečnou. Atraktivní, inteligentní, kolem třicítky – už měla něco za sebou, ale hlavně uměla mluvit. A já byl ten pozorný posluchač, což mi otevřelo dveře do společnosti, kam bych se jinak těžko dostal.

Pocházela z rodiny tanečního mistra, takže měla odmalička společenské kontakty, noblesu a pohyby v malíku. Měli chatu v Babicích, což byla atraktivní lokalita, kde se do místní hospody scházela pestrá parta, včetně Ivana Mládka a jiných postaviček tehdejší scény. Dělala v laboratoři někde na Karláku a měla okruh přátel, kterým se říkalo intelektuálové – no, aspoň mezi sebou.

Tyhle její kamarádky měly takové podivuhodné zvyky. Neustále citovaly Konstantina Biebla, Saturnina a Vodňanského & Skoumala. Kromě toho se pohybovaly mezi různými existencemi – zneuznanými umělci, kteří kritizovali všechno kolem sebe, jen ne sebe samotné. To byla zvláštní sorta: zkrachovalé figury, co se nedostaly tam, kam chtěly, ale o to hlasitěji se plácaly po ramenou za svou „autenticitu“.

Abych se ale vrátil k té slečně – měla jednu vskutku nezapomenutelnou specialitu. Po každém jídle si dala čaj ze senných lusků. Prý aby se to, co snědla, rychle dostalo ven. Takže štíhlá linie byla zachována. Dobrou chuť!

Vyprávěla mi taky příběh o jednom pánovi, který bydlel v Mikulandské ulici. Povoláním… no, těžko říct. Možná umělec, možná povaleč, každopádně měl svůj přesný rajón – od Národního divadla po křižovatku Národní a Spálené. Každý den v polední pauze tam oslovoval ženy z kanceláří, které si šly něco rychle obstarat. Vedl si dokonce podrobný deník – kdy, kde, s kým a jestli z toho něco bylo. Měl to promyšlené, protože ty ženy měly čas jenom kolem poledne. Skoro jako moderní speed dating, jen bez aplikací a s notnou dávkou improvizace.

No a jednou mě ta moje slečna vzala do jakéhosi přízemního bytu v Ostrovní ulici. Červené světlo, hustý kouř, v pozadí jela nějaká nová deska od The Who. Ne že bych byl nějaká citlivka, ale tohle bylo jiné kafe. Všude se vznášel těžký odér trávy, smích se střídal s hlubokomyslným filozofováním a pár lidí už se evidentně nacházelo v jiné dimenzi.

Slečna, která mě sem přivedla, byla z toho celá uvařená. Oči jí zářily, jako by právě objevila smysl života, a v naprosté euforii tančila s rukama nad hlavou. V tu chvíli jsem pochopil, že já tady fakt nemám co dělat.

Vydržel jsem asi patnáct minut, než jsem se nenápadně vytratil. Slečna si ani nevšimla, že jsem zmizel – byla příliš zaměstnaná tím, jak se snažila s někým vést hlubokou debatu o tom, jestli jsou The Who hudební bohové, nebo jen předzvěst nové revoluce.

Ale ještě než jsem odešel, zaslechl jsem, jak tam nějaká rozlícená, lehce opilá dívka křičí: „On to ví! On to ví!“

Koho tím myslela? Co on věděl? A co bylo tak zatraceně důležité, že to musel vědět právě on? To už se nikdy nedozvím. A popravdě – radši jsem to ani vědět nechtěl.

Slečna sama měla zajímavou pověst. Chlapi z botelu Admirál o ní říkali, že dokáže za noc vypít dvě flašky vína, celou dobu sypat vtipy z rukávu – a přitom si ji nikdo neodvede do kajuty. „To je ta ukecaná,“ smáli se. A nejen to. Byla až moc chytrá na to, aby ji někdo jen tak opil sladkými řečmi. Pro některé frajery to bylo těžké sousto, takže radši zmizeli dřív, než se stihli znemožnit.

Tak to byla jen taková namátková vzpomínka na 70. léta. Veselo bylo, co říkáte?

⸻

Kresba:Pepa Kudrna