Ten chlap je na chlapy…

Ten chlap je na chlapy…“ aneb Příhoda z metra

Co vám budu povídat. Mám syna. Muže ve středním věku – elegantního, charismatického, mladistvého vzhledu. Když spolu chodíme po Praze nebo sedíme v kavárně, občas v lidech vzbuzujeme otázky. Ne takové ty obyčejné – spíš zvednuté obočí a zamyšlené pohledy, jako kdyby někdo právě skládal v hlavě celý detektivní příběh. A přiznejme si, dnešní doba takovým spekulacím nahrává.

Vypadají na otce a syna? Moc ne.

Spíš na dobře zajištěného muže a jeho mladého společníka.

„Hmm, elegantní, pohledný, dobře oblečený… určitě ví, kam investovat.“

Pohledy někdy říkají víc než slova.

Ten den jsme seděli vedle sebe v metru. Povídali jsme si. Bylo poloprázdno. A naproti nám – žena. Nenápadná, a přitom pro oko umělce neobyčejně nápadná.

Byla to ten typ… univerzální. Žena, která ví své.

Všechno – lásku, porozumění, vášeň i něhu – měla v sobě. Byla jako obraz, který nepotřebuje rám ani podpis.

Nepozoroval jsem ji nápadně. Jen letmo, koutkem oka – tak, jak to dělají ti, kteří celý život vnímají víc, než říkají.

Sukně. Kožená bunda. Lodičky do barvy. Krásné, pěstěné ruce. Obličej s nádechem severské čistoty, modré oči… lehce přimhouřené, orientální. Vlasy volně splývaly, pohyb kultivovaný.

Žena, která uměla pohledem vyprávět. A ten její pohled… občas mě zachytila. Nenápadně – ale bylo to tam. Jako krátké zastavení v čase.

Měl jsem pocit, že nás vnímá. Ne s podezřením – spíš s otevřenou zvědavostí.

Pak přišla stanice. Syn vystupoval. A jako vždy – jsme se rozloučili objetím. Tak, jak to děláme odjakživa. Přirozeně, samozřejmě.

A já zůstal sedět. Sám.

A pak to přišlo.

Změna v jejím výrazu.

Všechno tam bylo.

Překvapení.

Zklamání.

Otazník.

V hlavě jí běžel jediný titulek:

„To je škoda… takový chlap a je na chlapy!“

A já, místo abych udělal to, co jsem celý život neuměl – promluvit, odlehčit, říct:

„To je můj syn. Já jsem jeho táta.“

Jsem zase jen mlčel.

A tak si možná někde v Praze pořád chodí žena, která si myslí, že jsem byl krásná, nevyužitá příležitost.

A já si možná taky říkám, že jsem přišel o krásnou vzpomínku, kterou jsem si mohl odnést.

Nebo i něco víc.

Kresba: Pepa Kudrna