Rohožka jako zkouška slušnosti

Rohožka jako zkouška slušnosti

Kresba:Pepa Kudrna

Každý z nás si v sobě nese nějakou životní moudrost. Něco, co se nevyučuje ve škole, ale co se vtiskne hluboko pod kůži zkušeností, dřinou a pozorováním lidí. Moje matka měla jednu větu, kterou si pamatuji dodnes. Pronesla ji někdy v roce 1973 v hospodě U Medvídků na Praze 1, kde měla na starosti šatnu a toalety. Řekla prostě:

„Lidi jsou dobytek.“

Nebyla to póza ani zloba. Bylo to konstatování ženy, která celý život uklízela po druhých.

Od patnácti let sloužila nejdřív jako pradlena. Když se měl v roce 1931 narodit můj bratr, musela si na samotný porod vydělat – v porodnici, kde rodila, zároveň uklízela. Uklízela celý život. Po malířích, po nájemnících, po lidech. Měla tři děti, domovnický byt a práci, která nikdy nekončila. A já jí pomáhal už od malička. Úklid nebyl práce, úklid byl režim existence.

Na její slova si vzpomínám zvlášť v těchto dnech. Venku sníh, břečka, bahno, marast. A lidé. Lidé, kteří bezmyšlenkovitě přejdou rohožku. V nákupních centrech, na úřadech, v domech, kde bydlí. Všude jsou rohože, rošty, často několik metrů dlouhé. A přesto vidíte šlápoty. Otisky bot. Šmouhy. Jako by to nikoho ani nenapadlo.

„To je banalita.“

„Moje boty, můj problém.“

„Od toho je přece úklidová služba.“

Jenže ono vůbec nejde o úklid. Nejde o to, že si někdo platí službu, která přijde jednou nebo dvakrát týdně. Jde o proces v hlavě. O automatický návyk. O to, že když někam vstupuji, uvědomuji si, že nejsem sám. Že po mně přijde někdo další. Že po mně někdo bude uklízet.

Z vlastní zkušenosti vím jednu věc, která možná zní banálně, ale nikdy mě nezklamala: lidé, kteří si opravdu otřou boty, bývají pokornější, vstřícnější a milejší. Ne proto, že by byli lepší. Ale proto, že přemýšlejí. Mají v sobě základní ohleduplnost. A těch lidí je málo.

Já to mám v krvi. Ne proto, že bych byl lepší. Ale proto, že jsem vyrůstal s hadrem v ruce a s vědomím, kolik práce stojí obyčejná čistá podlaha. A že za každou šlápotou je někdo, kdo ji musí odstranit.

Možná je rohožka maličkost. Možná je to drobnost, která nestojí za řeč. Ale právě v těchto drobnostech se pozná společenské chování, slušnost a respekt k druhým. Ne ve velkých slovech, ale v malých gestech.

A pokaždé, když vidím někoho, kdo si aspoň symbolicky očistí boty, vzpomenu si na matku. A v duchu si řeknu, že ne všichni lidé jsou takoví, jak to tehdy unaveně pojmenovala. Jen je nás prostě málo.