Polední fronta na úsměvy

Na Národní měl svůj polední rituál: mapoval úsměvy žen. Netušil, že stejná trasa se zapíše i do dějin.

Kresba: Pepa Kudrna

⸻

Polední fronta na úsměvy

Byla to Praha osmdesátých let. Na Národní třídě nesvítily výlohy obchodů luxusem, ale šedivým obkladem a nápisy typu „Maso – uzeniny“. Jenže hned vedle Národního divadla žil jeden muž, který si z poledne udělal svou vlastní estrádu. A rozhodně ne socialistickou.

Ten muž měl plán. Taktický, přesný, téměř vojenský. Kolem poledne vyrazil od Národního divadla směrem k Mikulandské ulici a zpátky. Zásadně po pravé straně – levá se mu neosvědčila. Tvrdil, že i chodníky mají své třídní určení a že ten pravý je prostě ideologicky výkonnější.

Kolem Klášterní vinárny procházel s výrazem zkušeného stratéga. A tam, mezi kroky, oslovoval ženy. Úsměv, pozdrav, lehké gesto. A především pozvání na kávu. Tehdejší „kafíčko“ nebylo latte s pěnou, ale poctivý turek, občas s kapkou rumu. Ale fungovalo.

Ženy to dobře věděly. I když tušily, že káva je jen začátek, občas kývly. Vždyť polední pauza byla dlouhá, a řízek s knedlíkem mohl počkat. Tak se stávalo, že místo do závodní jídelny zamířily do jeho přízemního ateliéru.

A nebylo to jen takové ledabylé randění. On si všechno pečlivě zapisoval. V sešitku měl vedenou statistiku úspěchů i neúspěchů, skoro jako účetní závěrku:

12:10 – úsměv.

12:12 – odmítnutí.

12:15 – „možná příště“.

12:18 – úspěch.

Kdyby tehdy existoval Excel, stal by se jeho králem. Jenže v osmdesátkách vládly tužky, papír a hodně, hodně trpělivosti.

Jeho filozofie byla prostá: „Ženy nemají jindy čas. Poledne je ideální. Večer už je pozdě, to už musím být jinde.“ A měl pravdu.

Protože večer se jeho přízemní byt proměnil v jiný svět. Scházeli se tam undergroundoví básníci, muzikanti i lidé, kteří oficiálně „neexistovali“. Kouřilo se, hrály se desky, které by soudruhům urvaly bolševické uši, a debatovalo se do noci. Byla to malá oáza svobody, ukrytá před zrakem systému.

A právě proto muselo být poledne vyhrazené něčemu jinému – tichému protestu, osobnímu dobrodružství a soukromé hře. Zatímco jiní stáli fronty na banány, on měl svou frontu na úsměvy.

Byl to jeho způsob, jak se nadechnout, jak přežít šedivou dobu. A i když ne vždycky slavil úspěch, zapisoval dál. Úsměvy, odmítnutí i malé radosti dne.

A má to ještě jednu zvláštní pointu. Ten muž, který si kolem poledne zapisoval své úspěchy i neúspěchy, chodil pořád dokola po trase, která se o pár let později nesmazatelně zapsala do dějin.

Bylo to právě u Mikulandské ulice, kde se 17. listopadu 1989 zastavil studentský průvod a kde se mladí lidé schovávali před policajty, když se na ně režim naposledy vrhl.

On to tehdy samozřejmě netušil. Jen se stal jakýmsi podivuhodným „předjezdcem“ – chodil tam pro úsměvy, zatímco historie tam jednou přišla pro svobodu.

A možná právě proto se jeho příběh dochoval: jako malý lidský protest, který předběhl ten velký.