Plyn citlivě, brzda s citem, humor pořád.

⸻

Můj život za volantem

…aneb šedesát let bez airbagu a se špetkou štěstí

A to se prý říká, že řidič není žádné povolání. Že to může dělat každý. Jasně. Ale ať si to někdo zkusí – třeba v Roburu bez brzd, s třiceti metráky uhlí na korbě a mlhou, že by se dala mazat na chleba.

Za volantem – nebo spíš za řídítky, pákou, rajčákem tanku či pedálem tramvaje – jsem strávil většinu svého života. Nikdy mě nenapadlo se tím chlubit. Ale když jsem si zpětně promítl všechna ta vozidla, která jsem vystřídal – a nebylo jich málo – řekl jsem si: tohle by mohl být docela veselý blog. Taková pocta staré škole řízení. A taky všem těm, co „to ještě uměli bez serva“.

Začalo to v roce 1963. Malý motocykl Pionýr a pocit, že svět patří těm, kdo voní po benzínu. O rok později už jsem měl řidičák na traktor – což tehdy znamenalo, že můžete jezdit po poli, ale jen do 18 let. Bez navigace, bez ABS, zato s odvahou, špetkou drzosti… a jednou modlitbou od maminky.

⸻

Jak to celé začalo

Můj školní prospěch byl tak nějak mezi „dostatečný“ a „zkusíme to příště“. Takže průmyslovka mi zůstala zavřená. Skončil jsem na Státním statku Praha, konkrétně na internátu zemědělské školy v Jílovém u Prahy. Tam brali každého – i nás, co jsme měli špatné známky nebo nevhodný třídní původ.

Ale víte co? Někteří spolužáci to dotáhli daleko. Jeden z nás získal dokonce Oscara za filmový zvuk. Ano, opravdu! I z kravína vede cesta do Hollywoodu.

⸻

Traktory, kopce a první krizovka

První jízda byla s traktorem. Měli jsme tři typy Zetoru: Major, Áčko a legendární kulťák. A právě kulťák mi dal první lekci pokory. Sekal jsem jetel a vracel se z pole. Převodovka byla jak Rubikova kostka – rychlosti nahoře i dole, přepínalo se zvláštní pákou dolů.

To jsem nezvládl. Traktor se rozjel z kopce, já zavřel oči… a proletěl přes silnici jako kulka z děla.

Naštěstí měla hlavní silnice zrovna přestávku.

Výsledek? Pouze otřesené nervy. A první skutečná školní jízda – bez školitele.

⸻

Robur a kolo, které se vydalo vlastní cestou

Robur – malý německý náklaďáček, co uvezl 30 metráků – mi nachystal několik nezapomenutelných momentů. Jednou jsem měnil zadní pneumatiku – tzv. tuplák. Zřejmě jsem ji nedotáhl dostatečně.

Po naložení plné fůry jsme vyrazili z Chuchle na Smíchov. A v levém zrcátku najednou vidím, jak mě předešlo moje vlastní kolo. Elegantně, svižně, bez stresu. Zakutálelo se do příkopu – a kupodivu nikoho nezranilo. Jen pár šroubů odešlo do věčných lovišť.

Kolo jsme namontovali zpátky. A jelo se dál. Opět bez újmy. Opět s ponaučením.

⸻

Mlžné peklo u Benešova

Jednou jsme s Roburem jeli navečer u Benešova, když se spustila taková mlha, že by se dala porcovat na metry. Tma, silnice bez světel, krajina bez špetky orientace. A Robur? Jeden reflektor mířil do nebe, druhý do lesa, třetí asi do paralelního vesmíru.

Měl jsem ale závozníka-hrdinu. Vystoupil, vzal baterku a šel přede mnou pěšky. Já jel krok za krokem, oči přilepené na jeho nohách.

Dojeli jsme. Bez příkopu. Bez nehody. Jen s novou vráskou.

⸻

Tank, sloup a armádní manévry

Při předvojenské přípravě jsem měl absolvovat kurz na náklaďák. Jenže armáda měla jiný názor. Posadili mě rovnou do tanku T-55. Obrněnec, co radši bourá, než zatáčí.

Při jednom poplachu jsme jeli skoro poslepu. Velitel dával pokyny přes vysílačku – a bum! Uřízli jsme telegrafní sloup. Zůstal viset na drátech jako vánoční ozdoba. Velitel řval, ale pak zjistil, že sloup už někdo stihl vyměnit.

Na vojně šlo leccos záhadně rychle. Hlavně tresty.

⸻

Instruktor za každého režimu

Druhý rok vojny jsem se stal instruktorem jízdy na tanku. Což v praxi znamenalo, že jsem seděl v obrněnci vedle zelenáčů, kteří v životě neřídili ani kolečko. A občas jsem to za ně radši odbrzdil.

Po vojně jsem učil řídit v autoškole v Praze – nejdřív na Děkance, pak na Strži. Tentokrát bez pásů, zato se žáky plnými odvahy a bez špetky koordinace. Některé jsem naučil řídit. Jiní mě naučili dýchat do pytlíku.

⸻

Stalingrad a volant z jiné galaxie

Na statku jsme měli pásový traktor jménem Stalingrad. Nastartovat ho znamenalo absolvovat sedm přesně načasovaných kroků – jinak se netvářil přívětivě. Kabina byla jak z ponorky, volant měl zpětný chod a řazení připomínalo šachovou partii s medvědem. Ale fungovalo to. Většinou.

⸻

Vozidla mého života

Za šedesát let jsem řídil všechno, co mělo kola, pásy nebo kolejnice:

• Tank T-55, Stalingrad, kombajn SM500

• NDR klasiky: Robur, Barkas (kabina částečně ze dřeva!), Garant (centrální mazání, které když se nedolilo, zůstali jste viset v zatáčce u Karlínského divadla)

• Polský Žuk, Škoda 1203, Avia 15, Praga V3S, Tatra 805, Liaz s vlekem, Tatra 138

• Tramvaje Tatra T3 a T6

• Osobáky: Trabant, Fiat 500 a 127, Škoda Octavia (ta první), Škoda 105, Fabia, Opel, Žiguli, Renault 16, Volha, Ford…

Zkušební jízdy na Ereně, zkoušky na Vejtřasce. Nehody?

Ano – pár boulí na plechu. Ale žádné ztráty na zdraví. A ani škrábanec na duši.

⸻

A na závěr?

Když dneska vidím řidiče v klimatizovaném SUV s masážní sedačkou a parkovacím asistentem, trochu si povzdechnu:

To by bylo, kdybychom my tehdy měli hydrauliku…

Ubylo by píchání zad při skládání piva, uhlí nebo pianin.

Jenže my jsme to všechno tahali do plných. A byli jsme na to hrdí. Dostat se na vůz, to byla čest. Museli jsme něco umět, něco vydržet. Dnes? Stačí aplikace.

Když to po sobě čtu, říkám si: Jak je vůbec možné, co všechno člověk stihne? A jak málo z toho se dnes počítá.

Oficiálně prý řidič jako povolání ani neexistuje.

Ale vy, co jste to dělali – ať už s uhlím, cementem, dětmi nebo svatebčany – víte své.

Tak snad vás tenhle můj „jízdní výkaz“ pobavil. A třeba vám připomněl, jak se dřív jezdilo:

S citem v noze. S klidem v hlavě. Bez asistenta rozjezdu do kopce. A hlavně – s úctou k ostatním.

⸻

kresba:Pepa Kudrna