O hercích a lidech

⸻

O hercích a lidech

Od vzniku zvukového filmu se herci stali idoly, se kterými se lidé ztotožňují a do jejich životů vkládají své sny. Představují nové postavy, se kterými se mohou ztotožnit, a jejich životy se tak mění v jakousi „bio iluzi“. Dříve byli herci vzorem, dnes mnozí z nich ztratili kontakt s realitou a domnívají se, že by měli určovat běh světa – ať už v politice, kultuře či dokonce v počasí. Tento postoj se projevuje vyjadřováním pohrdání vůči obyčejným lidem a nabývá neobyčejných rozměrů.

Rád bych se podělil o několik příhod, které tento posun – a neodolatelný humor minulých dob – dokonale ilustrují:

Herečka z devadesátých let

Začnu herečkou, která se proslavila výrokem, že lidé z venkova chodí do divadla jen proto, aby si mohli dopřát nákupy, nebo aby raději zaměnili divadlo za hospodu, než aby šli za kulturou. Tento legendární komentář vyvolal bouři názorů a ani čas ho nezahnal z paměti.

⸻

Ranní rituál na Malé Straně

Ta samá herečka, jež tehdy bydlela na Malé Straně poblíž americké ambasády, si získala ještě jeden titul – královna ranního malostranského rituálu. Vstávala v devět, vycházela na Malostranské náměstí a s očima upřenýma na krásu města pochvalovala, jaká je pohoda, když je na ulici jen málo lidí. V pekárně dostávala své oblíbené pečivo, jinde další nezbytné nákupy – a upřímně věřila, že to tak má každý. Jenže prodavači její oblíbené potraviny znali natolik dobře, že je schovali, protože v deset hodin už prostě nebylo co kupovat. Na ten její projev ironicky zareagovala jedna žena v diskuzi:

„Ráda bych ji viděla, kdyby musela denně vstávat v pět ráno, mačkat se v přeplněné tramvaji, balancovat na jedné noze – a to ještě ne na své – zatímco by ji muži osahávali, jednou rukou na zadku a druhou na prsou…“

Tato připomínka krásně dokazuje, že lidé mají paměť a nikdy nezapomenou, co bylo řečeno.

⸻

Příběhy ze šatny Národního

divadla.

V divadelní šatně ND se traduje historka, která nikoho nenechá chladným. Jednou kolegové připravili „špek“ pro Jaroslava Vojtu, když mu namluvili, že dorazila do obchodu americká kamna na kolečkách – taková, se kterými se dá jezdit z místnosti do místnosti, vytápějící jednu místnost, poté další a tak dále. Až se nakonec měl ten dotyčný, komu to vyprávěli, zeptat: „A kam jde ten kouř?“

Následoval hromadný smích a odpověď: „Kam asi? Do pr…

Ale Vojta to vzal z jiné strany.

„No jo, těch kamen je asi jen pár – prodavači si je rozeberou mezi sebou a ani na ksicht mi to neprodají“.Humor, který prostupuje každým koutem divadelních zákulisí!

⸻

Bytová krize a paradox herců

Známý herec vyprávěl, jak přišel na byťák a objevil se se svým mladým kolegou v kanceláři bytového odboru, kde se svým neodolatelným úsměvem zahlaholil:

„Děvčata, mám tady mladého nadějného herce – potřebujeme byt!“

A dostal ho! Tento paradox jasně ukázal, jak privilegovaní herci byli – a možná dodnes mají pocit, že jejich svět je o něco „speciálnější“ než ten obyčejný.

⸻

Vzpomínka z Tyláku

Vzpomínám si také na situaci těsně před Vánoci, kdy jsem byl v obchodě s mraženými rybími produkty. Jedna prodavačka zoufale volala:

„Pane Bože, kde mám tresčí játra?“

A druhá s nevinným pohledem dodávala:

„Prodala jsem je panu Cortézovi.“A já jsem je měla schované na Vánoce,“

smutně si povzdechla ta první. Takové momenty nám připomínají, že i v těch nejneočekávanějších chvílích se rodí humor, který přetrvává dodnes.

⸻

Natáčení seriálu „Žena za pultem“

Nakonec se dostáváme k období natáčení a uvedení seriálu Žena za pultem. Produkce díky němu zřídila provizorní prodejnu na náměstí 14. října na Smíchově. U Anděla, vedle bufetu U kominíčků, byla velká prodejna potravin, kde vedoucí – který se stal poradcem a zásobovačem seriálu – disponoval nedostatkovým zbožím určeným do dárkových košíků. Prodejna byla tak perfektně zásobena, že to byla pohádka pro dospělé i pro nás ostatní. Po skončení natáčení za panem vedoucím ještě dlouho chodili mnozí herci pro to tehdy nedostatkové zboží.

⸻

Zdeněk „Zděnda“

Zvláštní vzpomínku mám na herce Zdeňka Dítě, populárně zvaného „Zděnda“, který bydlel v domě, kam jsem chodil vždy v sobotu s maminkou do lázní. To byly takové lázně, kde byly jen obrovské vany a stačilo zaplatit 7 Kč za koupání. Kdo by uvěřil, že ten elegán z filmů chodil v sedmdesátých letech po Smíchově ve vytahaných teplácích a navštěvoval obchody.Pěkně zadním vchodem,bez fronty,kde pro něj pan vedoucí už měl připravenou „taštičku“.Vždy si ji odnesl pouze „na svůj ksicht“, jak to prohlašoval Jaroslav Vojta.

⸻

Tyto vzpomínky nejsou jen nostalgické, ale jasně ilustrují privilegia, která herci měli – a která se dodnes vnímají různě. Ti, kteří se dnes považují za něco výjimečného, už dávno zapomněli, jak to bylo dříve. Ať už v České republice či v zahraničí, historie herců je plná paradoxů, jež stále vyvolávají debaty o jejich roli v kultuře a společnosti. Přesto některé prvky humoru a energie té doby přetrvávají v jiných podobách – a to je právě to, na co nesmíme zapomenout.

⸻

Kresba: Pepa Kudrna