Na srdce jsou Poděbrady – a na smích jejich realita.

A proč je přesto dobré se sem vracet. Protože lázně, kde se míchá krása s absurditou, mají něco, co jiné nemají – charakter.

Na srdce jsou Poděbrady. A na smích je realita.

Poděbrady jsou lázně. Na srdce. A srdce potřebuje klid, rozvahu, pohodu. Jenže když se do Poděbrad skutečně vypravíte, klid je to poslední, co vás napadne. Zejména pokud jste žena v letech, cestujete sama, táhnete dvacetikilový kufr a naivně věříte, že železnice vám nabídne komfort někdejších časů – dejme tomu tak sedmdesátých let minulého století. Protože to jednadvacáté se na trase Praha–Poděbrady zatím očividně ani neohlásilo.

Už samotné nastupování do vlaku vyžaduje trénink z Ninja Warrior. Vagóny jsou vysoko, schody úzké, kufr těžký, nikde žádná pomoc. Když se konečně vyškrábete nahoru, v Praze přestoupíte a dorazíte do Poděbrad, čeká vás první kulturní šok. Dveře se otevřou – a pod vámi je metrové vzduchoprázdno. Není to metafora. Je to fyzika. Mezera mezi schodem a nástupištěm se rovná propasti.

Ale dobrá, překonáte to. Vytáhnete kufr, zhluboka se nadechnete – a vstoupíte do světa druhé překážky: nástupiště. Tedy přesněji: panelového bludiště. Obrovské panely, které možná pamatují ještě Hitlera a jeho dálnici do Chuchle, leží mezi kolejemi, mezi nimi díry, mezery, šachty. Pokud máte štěstí, přežijete to bez zlomeniny.

A pak výtah. Výtah, který někdy jezdí. A často ne. Takže jdete do podchodu. Tam vás překvapí provoz. Ne, nepletu se – provoz v podchodu. Rozverný stařík na kole značky Ukrajina v protisměru, mladí hoši závodící, kdo dřív projede babičce mezi holemi. A přitom všude špína, zápach a atmosféra podzemní šachty.

Když se dostanete ven, na slunce, přijde odměna: kolonáda. Nádherná, vzorně upravená, park s květinami, lavičky, fontánky, příroda pookřeje – ale jen chvíli. Protože v půli kolonády narazíte na epicentrum současné lázeňské kultury. Vedle mamahotelu se rozkládá populární pekárno-kavárna.

Tam sedí maminky, klábosí, sledují mobily. A jejich děti? Ty zbožňují lázeňskou zónu. Kreslí křídou po cestě, jezdí na koloběžkách, vrážejí do lidí, a celá kolonáda se mění v improvizované hřiště. Turista se prodírá jak na festivalu pouličního umění s adrenalinem v žilách.

A pokud máte rezervaci v hotelu Chariclea (název připomínající řeckou bohyni s mírným astmatem), pak si po dešti připravte gumáky. Cesta k hotelu je bahnitá, blátivá, kluzká. Vstoupíte na recepci s obuví připomínající výsadkáře. A z okolního parku? Cestičky vysypané zvláštním mokrým materiálem, zřejmě experimentální směs písku, štěrku a lepidla. Louže, kluzko, otisky podrážek – romantika jak má být.

Ale nezoufejme – kdo vydrží až na konec kolonády, uvidí vodní kaskádu. Brouzdaliště, spršky, bazénky. Děti se tam cachtají, běhají, řvou, cákají. Cedule „zákaz vstupu mezi vodní prvky“. Takže člověk neví, jestli si může jít opláchnout kotníky, nebo bude zatčen. A když náhodou narazíte na jinou ceduli – s drobným písmem – dočtete se, že voda je sice pitná, proudí a čistí se chemicky, ale vlastně na ni neexistuje žádná hygienická norma. Prý se nemáte bát – a pokud se vaše dítě vrátí domů se svědivou vzpomínkou, no… nebyla to alergie na lásku.

Z náměstí Jiřího z Poděbrad můžete sejít k Labi. Projedete se parníkem, nebo vláčkem. Tedy, pokud přijedete až odpoledne. Protože business & seniors zde funguje podle počasí a nálady. V květnu a červnu se rozjíždí ve 13:00, v létě už od 12:00. Dopoledne? Zapomeňte. Babičky s vnoučaty dorazí, těší se – a vláček nikde.

A ta slavná pěší zóna! Pořád nevíme, jestli se má chodit vlevo, nebo vpravo. Tak prostě kličkujeme. Kdo přežije, má nárok na proceduru zdarma.

A hudba? Promenádní koncert? Někdy, možná. Občas se tam objeví jazzík nebo cimbál. Ale většinou ticho. A pak bum – někdo dostane nápad a v malé kavárničce na konci kolonády uspořádá dvoudenní rockový festival pro padesát lidí. Zvuk jako Metallica v O2 areně, ozývá se až k Labi. Starší hosté si myslí, že začala válka.

Ale pozor – to rozhodně neznamená, že by v Poděbradech chyběl společenský život. Naopak. V lázeňském městě se pořád něco děje. Výstavy, koncerty, taneční večery, kulturní soboty i neděle na kolonádě. Jen je to všechno tak nějak soustředěné hlavně na víkendy. Staré dobré rčení „v lázních je neděle každý den“ tu dnes platí spíš obrazně – protože pondělní odpoledne je často tiché jak polní kaplička.

A tak i když se cesta do Poděbrad může místy podobat dobrodružné výpravě plné nástrah a úsměvných absurdit, mají tyhle lázně stále jedinečné kouzlo.

V jejich parcích se čas zpomaluje, v korunách stromů šumí klid a slunce se v kašně třpytí, jako by chtělo říct:

„Zůstaň ještě chvíli.“

A právě proto se sem lidé tak rádi vracejí.

Kresba: Pepa Kudrna