Motolské dobrodružství

Motolské dobrodružství aneb Jak přežít nemocniční realitu s úsměvem

Pondělí, 10:00. Motolská nemocnice, ortopedická ambulance. Úzká chodba, lavičky přetékající pacienty a kolem nervózně přešlapuje dav, který vypadá, jako by už měl napůl vykopaný hrob. Atmosféra? Kříženec čekárny na poště a nástupiště na Hlaváku, když má vlak tříhodinové zpoždění.

My dva, tedy já a moje partnerka, vstupujeme dovnitř.

Nevypadáme jako typičtí pacienti. Máme na sobě moderní, vkusné oblečení, které možná trochu vyčnívá mezi praktičtějšími a pohodlnějšími outfity ostatních. Možná i proto si nás někteří měří pohledy, jako bychom přišli vybrat dědictví, a ne na ortopedii.

U recepce vítězně oznamuji, že jsem objednaný. Za přepážkou sedí zdravotní sestra, která vypadá, že ještě pamatuje stěhování národů. Vrhne na mě pohled, který by i škarohlída rozesmál – takový ten, co naznačuje „jo, to si myslíte vy“. A už to jede: „Nejste objednaný, doktor nemá čas.“

Klidně oponuji, že jsme volali, podávám zdravotní dokumentaci… a přichází další problém. „A kde máte cédéčko?“ Naprosto vážná otázka, jako kdybych měl přijít s gramofonem a playlistem vlastních rentgenů. „Nemám,“ přiznávám. To už sestře zajiskří v očích – cítí příležitost mě odpálkovat. „Tak to vás tam nedám.“

Nevadí. Jdeme čekat. Dvacet minut, třicet, čtyřicet pět… Naše dobrá nálada je v místnosti asi stejně vítaná jako letní sníh. Lidé nás pozorují se směsí podezření a nevole, protože kdo se v nemocnici usmívá, ten je určitě podezřelý!

Po hodině mi konečně svítá naděje – sestra mě volá. Můj papír, dosud opomíjený a ponechaný napospas byrokracii, se konečně dostává do rukou lékaře. Ale pozor, sestra se nevzdává! Přikvačí za mnou do ordinace a slavnostně oznámí: „Pán nemá cédéčko.“

Očekává triumf. Jenže doktor mě zdraví, podává mi ruku a chová se ke mně přátelsky. Sestra bledne, ramena jí klesají, její poslední argument padá do prázdna. To bylo drama, skoro jako v soudní síni!

Mezitím v čekárně začíná druhý příběh. K mé partnerce si přisedne postarší paní, na první pohled úplně obyčejná. Jenže během čtvrthodiny ji zvládne zpracovat tak, že už skoro vytahuje peněženku. Ukazuje se, že paní je členkou „holubí letky“ – skupiny lidí, kteří se živí tím, že se zadarmo najedí na různých akcích a recepcích. Všude se vetřou, něco odnesou, a jedou dál.

Jakmile se objevím ve dveřích ordinace, paní mě zahlédne, zatváří se jako někdo, kdo právě spatřil exekutora, a prchne. Partnerka si oddychne – právě jsem jí zachránil nejméně pětikilo.

Doktor o ničem z toho nemá ani tušení. V jeho světě proběhla běžná prohlídka – píchne injekci, domluví další termín, a já odcházím. S úsměvem. Partnerka taky. Lidé kolem nás si špitají, pohledy by snad mohly zapálit vzduch.

Ale co naplat – když máte styl a dobrou náladu, jste pro někoho možná zvláštní zjevení. Ale to je spíš jeho problém, ne váš!

Kresba:PepaKudrna