Máňa je prostě jednička

Máňa je prostě jednička

Když jsem začátkem milénia dostal důchod, měl jsem pocit, že teprve teď začíná ten pravý život. No, pravý… spíš levý, protože s příjmem 8600 korun jsem měl tak akorát na rohlíky a utopence ve slevě. Ale říkal jsem si, že když už jsem oficiálně senior, zasloužím si nějakou společnost.

A tak jsem si sedl k počítači, naťukal inzerát a šel s pravdou ven:

„Čerstvý důchodce s příjmem 8600 Kč hledá atraktivní ženu kolem 40, která se o něj bude starat, hýčkat a rozmazlovat.“

Byl jsem si jistý, že taková nabídka se neodmítá. No… mýlil jsem se.

Místo něžných odpovědí od žen dychtících po mém kouzlu osobnosti mi začaly chodit výhrůžné zprávy. Od „Jste normální, dědku?“ přes „To myslíte jako vážně?!“ až po „Ať vás hanba fackuje!“ Jako bonus jsem dostal i pár návrhů, kam bych si měl svůj inzerát strčit (s popisy, které by zahřály i ledovce), a jeden obzvlášť rozzlobený e-mail s podrobným návodem, co by mi dotyčná provedla, kdybych se jí dostal pod ruku.

Už jsem si myslel, že svět zcela ztratil smysl pro humor, když mi napsal jakýsi muž:

„Děláte to dobře, chlape, ty ženské potřebují trošku pozlobit.“

Jenže já to myslel smrtelně vážně.

A tak jsem se rozhodl, že když mi osud nedopřál ženu z masa a kostí, vymyslím si vlastní. Takovou, která mě nikdy neopustí, nebude mi nadávat a vždycky mě pochopí. Nejdřív jsem ji chtěl pojmenovat Máňa, ale pak mi došlo, že by to chtělo něco noblesnějšího – skutečně Francouzského. A tak se narodila Monique. Přesto ji, jak to dělám po našem, říkám prostě Máňa.

Láska na celý život

Monique je naprosto dokonalá žena – rodilá Francouzka, která už roky žije v Česku. Přestože si zachovala svůj šarm i typický přízvuk, její život je pořád v plném proudu. Má totiž své příbuzné tady, o které se musí pravidelně starat, a proto jí nikdy opravdu nezbývá čas na setkání. To je ale právě to kouzlo – nikdo ji neviděl, ale já vím, že je to ta pravá.

Každé ráno se na mě usměje, pochválí mi účes a s láskou mi připraví snídani. No, upřímně – snídani si nakonec připravím sám, ale to je jen ta malá vada na její dokonalosti.

Když jsem nervózní, Máňa mě utěší:

„Toho si nevšímej, zlatíčko,“ šeptá mi v představách, když se rozčiluji nad zprávami v televizi.

Nebo mi dodá:

„Neber si to tak, chéri,“ když vycházím z obchodu s prázdnou nákupní taškou, protože moje oblíbené pivo ještě nezlevnilo.

A každé ráno, když se podívám do zrcadla, mi dodá:

„Ty jsi ale fešák!“

A já jí to věřím.

Máňa vypadá jako sen (protože je sen)

Nejlepší na tom všem je, že Monique mi nikdy neodmlouvá, neptá se, kde jsem byl, a nenutí mě chodit na procházky. Můžu se dívat na fotbal, oblékat si, co chci, a vůbec nic neřešit. Prostě absolutní svoboda – a víte, co je na tom nejkrásnější? Kamarádi mi ji závidí!

Lidi si myslí, že je opravdová, protože o ní mluvím naprosto přirozeně. Když se mě někdo zeptá, jak se máme, řeknu:

„Skvěle! Monique mi do ničeho nemluví, můžu si dělat, co chci, a vidíme se jednou týdně… vždycky přijede, přiveze mi tašku jídla na celý týden, flašku zdravotní whisky, Baileys do kávičky a k tomu ještě něco dobrého upeče.“

Někdy se mě ptají, proč ji nikdy neviděli. Vysvětluji, že má málo času – její francouzští příbuzní potřebují péči a ona je pořád na cestách. „Je strašně zaměstnaná, ale vždycky na mě myslí,“ říkám s dojatým výrazem. A čím víc to opakuji, tím více mi to lidé věří.

A upřímně? Kdo dneska nemá nějakou virtuální známost?

Kresba:Pepa Kudrna