Letuška – sen každého normalizačního muže

Byl to sen. Letiště, garsonka, dva dny práce a čtyři dny volna – ale hlavně letušky. Elegantní, záhadné, navoněné, letušky z celého světa.

Letuška – sen každého normalizačního muže

Polovina sedmdesátých let. Já – mladý, idealistický, ochotný pracovat i dvakrát týdně. Zbytek týdne bych strávil v garsonce na letišti, kam by za mnou mířily ženy, které znají svět.

Letušky z Air France, Swissair, Pan Am… Žádné kádrové posudky. Jen vůně Duty Free a rty rudé jako přistávací světla.

Kdo nepochopí, nechť si představí: dívku s kloboučkem, s šátkem uvázaným tak, že vypadá jako Audrey Hepburn v uniformě.

Vchází do garsonky s taškou z Frankfurtu a říká:

„Bonsoir, Josef…“

⸻

Džob snů přistál u mě ve sklenici piva

Známý Radek – štamgast našeho podniku, kde jsem pracoval coby vyhazovač – mi jednoho dne mezi čtvrtou a pátou sklenkou whisky svěřil, že odchází za láskou do Spolkové republiky Německo.

„Nechceš to po mně vzít?“

„Co jako?“

„Dělat dozorčího letadlovýho provozu! Plácačkama navádíš letadla, dvakrát týdně služba, čtyři dny volna. A garsonka na letišti – tu máš po mně.

A hlavně – transit zone! Cokoliv chceš – růže z Paříže, whisky z Londýna, kapesní rádio z Tokia.

A ty letušky! Každá zná jméno, každá tě pozdraví. A některý i víc.“

Začal jsem si to představovat. Já. V uniformě. V podvečer. Letadlo z Kodaně.

Z něj vystoupí modrooká bohyně v klobouku a šeptne:

„Zase jsi mě naváděl dokonale, Josefe…“

⸻

Lékařská realita přistála tvrdě

Náčelník letiště mě přijal. Přikývl:

„Dobře vypadáte. Jen taková drobnost – zdravotní vyšetření.“

No samozřejmě. Prošel jsem nočními podniky, prošel jsem krizemi identity – proč bych neprošel lékařskou komisí?

⸻

Kabina zkázy: Sluch a barva neprošly

V Dejvicích mě zavřeli do zvukotěsné kabiny.

„Pípnutí? Mačkejte tlačítko.“

Nevím, jestli to pípalo. Možná to byl můj tep.

„Na levé ucho slyšíte špatně,“ pravil lékař.

„To se mi nikdy nezdálo.“

„To je právě to.“

Pak přišlo oční.

Zrak v pořádku – do chvíle, než mi podali tu prokletou knihu s barevnými fleky.

„Vidíte tam číslo?“

„Ne.“

„Tady?“

„Taky ne.“

„A tady?“

„Jsou to jen skvrny.“

„A víte co? Vy si radši běžte dělat něco jiného.“

⸻

Garsonka neklapla. Letušky odlétly.

A tak skončil můj sen o tranzitu.

Žádné večery s letuškami z Budapešti. Žádné francouzské sýry. Jen já a moje levé ucho. A poznání, že i barevná slepota může být osudová.

Ten doktor mi řekl větu, která se mi vryla hluboko do paměti:

„Buďte rád, že máte řidičák. U nás by neprošla ani uklízečka, kdyby neviděla čísla v tý knize.“

⸻

Kde jsem dnes mohl být?

Možná jsem mohl být mužem, který se večer vrací do garsonky provoněné parfémem letušky z Lisabonu.

Možná bych měl koupelnu plnou šamponů z Tokia, zahraniční žiletky Gillette, na poličce postavené mýdlo Fa – neotevřené, jen tak pro ozdobu.

Možná by mi letušky přivážely čokolády z Bruselu, paštiky z Vídně a ponožky z Frankfurtu, a říkaly mi „Liebling“ nebo „Darling“, zatímco by mi přilévaly kávu s kondenzovaným mlékem – samozřejmě z tranzitu.

Možná bych byl ten, kterému v pěti jazycích vyznávají lásku, perou košile, voní po Jatagan parfému a šeptají, že zítra letí do Káhiry, ale dnes patří jen jemu.

Ale nejsem.

Jsem muž, který přišel o letušky, garsonku, mýdlo Fa a lásku ve vysokých podpatcích – kvůli audiometrii a několika barevným flekům.

A tak tenhle příběh věnuji všem, kteří měli šanci. A přišli o ni kvůli tomu, že místo čísel v knížce viděli jenom fleky.

⸻

Diagnóza dne:

Status transitus abortus auditivus cum chromatis confusis.

Kresba: Pepa Kudrna