Když mě smích zradil: adventní příhoda z časů, kdy svět býval tajemnější

Na otázku hlídače odpověděl jménem, které jsem v životě neslyšel: Červik. Dodnes nevím proč – a právě proto tenhle příběh stojí za řeč.

Kresba:PeKu

ČERVIK: Adventní historka, kterou jsem si nevymyslel (i když by se mi to hodilo)

Blíží se advent. Čas, kdy se svět tváří vážněji, než je potřeba, a přitom všichni potají doufají, že se jim přihodí aspoň malý zázrak. Nebo že Ježíšek pošle nějaký ten signál. A právě v téhle náladě se mi v hlavě objevil příběh, který se mnou hraje celý život. Pořád se vrací – jako gatě s gumičkou.

---

Bylo to dávno. V padesátých letech, kdy jsem byl osmiletý kluk s rozumem někde mezi třešní, švestkou a půlkou meruňky. Chodili jsme tehdy „na drbes“ – takové klukovské pytláctví v cizích zahradách. Žádné velké zločiny, jen pár jablek, třešní a jedna dvě modřiny při úprku přes plot.

Jednou nás ale vyhmátl hlídač. Typický exemplář: kabát pamatující minimálně tři režimy a jednu povodeň, hůl, která by mohla vyprávět, a hlas, který člověk slyší ještě dřív, než se probudí. Kluci se rozprchli jako stádo zajíců po siréně. Já… ne.

Moje tělo mě tehdy zradilo. Jakmile na mě někdo zařval, spustil se ve mně nekontrolovatelný záchvat smíchu. Takový ten paralyzující typ, kdy člověk nemůže běžet, dýchat ani vyjednávat. A tak zatímco ostatní už mizeli za stodolou, já zůstal stát na místě – úplně strnulý, neschopný cokoli udělat.

Štronzo!

Hlídač mě samozřejmě chytil. To nebyl sportovní výkon. To byla jeho pracovní náplň.

---

Postavil se přede mě, já škytal smíchy a on spustil:

„Jak se jmenuješ?!“

A teď přichází to, kvůli čemu tenhle příběh stojí za řeč.

Ze mě to tehdy vypadlo jak hotová věc:

„Červik.“

Hlídač ztuhl.

„Červik?“ zopakoval tónem, jako kdyby slyšel jméno z jiné planety.

A já kývl. Automaticky. Jako bych se tím jménem narodil.

Problém je, že to jméno jsem nikdy předtím neslyšel. Nikdo v rodině, žádný soused, žádný spolužák, žádný Červík. A už vůbec ne Červik. O Czerwikovi ani nemluvím – to je spíš verze, kterou by mi nadiktoval nějaký duch horníka z Karviné.

Hlídač si poznamenal cosi na papír (možná si dodnes láme hlavu, koho to tehdy chytil), pustil mě a šel si po svých. A mně to uvízlo v hlavě. Ne jako trauma – spíš jako taková životní záhada k použití na dlouhé zimní večery.

---

A teď přijde další zápletka. Nedávno jsem sledoval díl Columba, kde poručík vyšetřuje alibi v luxusním krejčovství jménem „Červik“. A v tu chvíli mě to praštilo do očí jak sněhová koule do čela:

To je ONO! To jméno se ke mně zase vrátilo!

A tak si říkám – co to vlastně bylo?

Déjà vu?

Vzpomínka z minulého života?

Nebo jenom dětská hlava, která v panice vyprodukovala něco tak divného, že to nemá obdoby?

Přiznávám se:

Nevím. A to je na tom to nejlepší.

---

A tak to sem dávám – a ptám se vás:

Máte taky něco podobného? Něco, co jste řekli, udělali nebo zažili a doteď nevíte proč? Něco mezi trapasem, humorem a malou osobní záhadou?

Advent je na to ideální čas. Všechno trochu zpomalí, svět se ztiší, mystika se dostane ke slovu… a člověk si vzpomene na to, jak se kdysi jmenoval.

Třeba i „Červik“. Anebo, kdo ví, možná ještě hůř.