Když Alfa ještě zářila

Kresba Pepa Kudrna

Když Alfa ještě zářila

Konec sedmdesátých let. Praha, Václavák.

Pasáž Alfa byla tenkrát jedno z hlavních center dění. Luxusní restaurace s taneční kavárnou, moderní kino, pánské holičství, kde vás ostříhali za sedm korun, a obchod Pragoimpo, kam se chodilo okukovat zahraniční zboží. Alfa měla styl. A taky svou divokou stránku.

Dělal jsem tam správce kulturních zařízení – což je noblesní označení pro vyhazovače. V týmu s Tondou, který vypadal jako zápasník sumo, ale byl to dobrák od kosti, a Karlem, kulturistou, co si po sametové otevřel posilovnu, kam chodil i Krampol. Každý večer se v Alfě psaly nové příběhy.

Alfa měla své jedinečné kouzlo. Setkávali se zde herci, zpěváci i umělci. Na oběd sem docházel Josef Schelinger, kytarista a bohém , otec Jiřího a Milana Schelingera, vždy s výrazným kloboukem na hlavě. Nezapomenutelné byly středeční odpolední pořady zpěváka Richarda Adama, které od 15 hodin lákaly množství pamětníků.

Odpolední čaje, Italové a krásky na podpatcích

V sobotu a v neděli od tří odpoledne se v Alfě konaly čaje s živou hudbou. Chodili tam všichni – od mládeže po pamětníky. Nejvýraznější skupinu tvořili Italové, kteří v Praze stavěli Kotvu. Měli kapsy nadité západoněmeckými markami a po boku krásky, co si na Václaváku vydělávaly trochu jinak než ve fabrice. Byly mladé, nádherné a Italové je hlídali jako oko v hlavě.

Jedna z nich ke mně jednou přišla: „Prosím vás, můžu si na chvíli sednout k vám? On mě nepustí ani na záchod!“ Rozhlédl jsem se – její bodyguard vypadal, že každou chvíli vybuchne. Láska má různé podoby.

Rvačka akrobatů

Ne všechny večery byly romantické. Když v Lucerně hostoval světový cirkus, artisté – uhlazení, elegantní frajeři – si chodili po představení sednout do Alfy. Jenže s nimi občas dorazil i pomocný personál cirkusu, a to byla jiná sorta. Když se tyhle dvě skupiny potkaly, dalo se čekat, že to nedopadne dobře.

Jednou to bouchlo u šatny. Než jsme je s klukama vytlačili ven a zavolali policajty, už se mlátili venku o lešení. Popadli dřevěné podlážky a řežba pokračovala až do Františkánské zahrady, kde nakonec všichni skončili v bazénu. Já si odnesl naraženou ruku, ale jinak večer celkem v pohodě.

Soudružko, nejste v Národním divadle!

Jednoho večera se v Alfě objevila známá herečka. Jméno si nechám pro sebe – bylo jí asi padesát, ale ženy tehdy vypadaly starší než dnes. U vchodu se tvořila fronta, protože jsme každému dávali účtenku na 500 Kč – kterou hosté při odchodu vraceli.

Herečka měla jasno. Fronty se jí netýkají. „Zavolejte mi soudruha ředitele!“ požadovala.

Soudruh? Tak tohle byla moje chvíle. Samozřejmě jsem ji poznal, ale dělal jsem, že ne. S ledovým klidem jsem jí oznámil: „Pan ředitel tu není. Klidně si počkejte, až na vás přijde řada.“

Začala vyšilovat. Prý arogance, vybírání peněz, šikana umělců… Výsledek? Soudruh ředitel mě „za trest“ přemístil do Františkánské zahrady. Což mi vlastně vyhovovalo – bylo tam klidněji a hlavně jsem měl konečně trochu soukromí.

Františkánská vinárna – hermelín po půlnoci a Valérie Čižmárová

Františkánská vinárna byla úplně jiný svět. Každou noc tam hrála proslulá romská kapela, která koncertovala i v Americe. Po půlnoci tam zavítali lidi z Černého divadla a Semaforu – ne vždy ti nejznámější, ale atmosféra byla skvělá. Jedinou opravdovou hvězdou mezi nimi byla zpěvačka Valérie Čižmárová – veselá, pohodová, dala si dvě sklenky vína a šla domů.

A pak tu byl místní fenomén – hermelín se šunkou a žampiony, pečený v alobalu. Legenda praví, že se směl podávat jen po půlnoci. Reklamní trik? Nebo kulinářská magie? Kdo ví. Každopádně všichni na něj čekali.

Dnes, když procházím pasáží Alfa, podívám se nahoru a vidím něco jiného. Místo zářící restaurace s prosklenou fasádou a luxusních obchodů je tu jen stín minulosti. Ale stačí na chvíli zavřít oči – a Alfa opět ožije.