Jak se stát čarodějem na nádraží

A tak kdyby náhodou moje vnučka jednou zabloudila, budu ji uklidňovat: „Neboj, to k tomu patří. Kdo nikdy nezamířil jinam, než měl, ten prostě nemůže tvrdit, že zná české dráhy. Hlavně vystup, než tě odvezou zpátky do Polska.

Kresba:Pepa Kudrna

Čaroděj dobroděj a nádražní magie

Pro někoho je jízda vlakem rutina. Naskočí, sedne, vytáhne křížovku, ani neví, odkud kam jel, a přesto dorazí. Ale pak jsou tu jiní – taková ta „vlaková batolata“. V životě vlakem nejezdili, a když už musí, stojí na peróně jako Alenka v říši divů.

Třeba moje vnučka. Čeká ji dojíždění z Mladé Boleslavi do Prahy na vysokou školu. A je úplně bezradná. Ona si myslí, že jí aplikace v mobilu všechno vyřeší. Jenže neví, že nádraží má svůj vlastní humor, takový lehce zlomyslný.

Praha-Vysočany? Tam se ještě dá – dvě koleje, všechno přehledné. Ale v Mladé Boleslavi? Tam je to spíš kouzelnická aréna. Nové nádraží v rekonstrukci, přechody přes koleje jako minové pole a do toho tři vlaky vedle sebe. Který je ten váš? Hádej, hádej, hadači!

Já to znám moc dobře. Když jsem se přestěhoval do Poděbrad, byl jsem taky čerstvý učeň železniční magie. Hlavní nádraží Praha: kouzelná cedule „6. nástupiště“. Hledáte, hledáte, nástupiště velké jak týden před výplatou, až na počtvrté dorazíte k té správné tabuli. A tam – Kolín. Poděbrady nikde. Čaroděj dobroděj se vám směje do tváře.

Pak přijede vlak z Milovic, člověk do něj vleze – a tma. Mašinfíra se odebral „nahodit stroj“, vy sedíte, čekáte, a až když se na světelné tabuli konečně zjeví to kouzelné slovo Poděbrady, víte, že jste prošli zkouškou.

A to není všechno. Člověk si někdy klidně zdřímne, a najednou se probudí… v Milovicích. Že tam vlak končí, sice hlásili, ale já to v polospánku přeložil jako „přejeme vám příjemnou cestu“. Tak jsem si dopřál bonusový výlet.

O zpožděních se ani nemá smysl bavit. Nedávno měl rychlík třicet minut sekeru. Všichni se vrhli do osobáku se třemi vagony. V Poděbradech ještě pohoda, v Čelákovicích už sardinky v oleji. Kdo nastoupil poslední, zavíral dveře vlastním zadkem.

A pak se mě někdo na peróně zeptá: „Pane, platí mi lístek z Poděbrad do Prahy i na rychlík?“ Všichni okolo koukali jak vyorané myši, jen já věděl. Protože Čaroděj dobroděj už mě tímhle peklem protáhl.

Proto prosím všechny železniční mistry – nehleďte na nás nováčky, jako bychom byli blbí. Jen se prostě ještě neučíme vaše kouzla. A když občas skončíme v Milovicích místo v Poděbradech, berte to tak, že se nám otevřel portál do jiné dimenze.