Jak se běžná mluva vytrácí…

Cizincem ve vlastní zemi? Jak se běžná mluva vytrácí

Sedím v sanitce, v hlavě mi už příjemně pracuje oblbovák, a sanitář – cizinec – mě veze dlouhou chodbou. Čekárna plná lidí, samé vážné obličeje. No a co jiného člověk v takové chvíli udělá, než že trochu odlehčí atmosféru?

„Na Bělehrad!“ zvolám radostně, jako kdysi hrdinové historie.

Nic. Ticho. Jen pár lidí nervózně uhne pohledem, jako bych snad vykřikl něco nepatřičného. Žádný úsměv, žádné porozumění. Tohle býval přece fór! Vtip, který dokázal rozesmát hospodu, partu přátel nebo aspoň dědu u televize. Ale tady? Ani náznak reakce.

Začínám si připadat jako fosilie ve výstavní skříni, starý živočišný druh, kterému vymřela veškerá společenská relevance. A v duchu přemýšlím, jestli si ti lidé na telefonu právě nevyhledávají „Na Bělehrad – co to znamená?“

Ale to není jediný moment, kdy se cítím jako historický exponát.

Kam koukat, aby tě nezažalovali?

Metro. Stojím a držím se madla, protože sedadla jsou obsazená lidmi, kteří hypnotizují displeje svých telefonů. Jsem zvyklý koukat do blba. Prostě jen tak, na zeď, na protější sedadla, na náhodné detaily na podlaze. Ale v dnešní době je to ošemetné – člověk se musí strategicky rozhodnout, kam směřovat svůj pohled, aby se náhodou někoho nedotknul.

Když se podíváš na ženu – problém.

Když se podíváš na dítě – ještě větší problém.

Když se podíváš na muže – co když si to špatně vyloží?

Když se podíváš na podlahu – podezřelé.

Když se díváš na zeď – no, možná bezpečná varianta, ale je to dlouhá jízda...

Zatímco nad tím vším přemýšlím, vidím, že na sloupu v metru je nálepka: „Nezírejte na ostatní, respektujte osobní prostor.“ No vida, tady už se to oficiálně reguluje! Začínám si připadat jako podezřelý, že vůbec existuju ve veřejném prostoru.

A tak se stane, že jeden nevinný člověk, co si prostě chtěl jen jet metrem a koukat do blba, zjistí, že nejbezpečnější je hypnotizovat svůj vlastní telefon – i když na něm není nic zajímavého.

Přizpůsobuji se tedy době. Otevírám mobil.

A pak mi dochází… Nemám tam co koukat.

„Co je to lom?“

Slunce svítí, voda se tetelí v teplém vzduchu a já si spokojeně ležím na břehu. Taková klasická letní pohoda. Kolem se motají mladí kluci, evidentně hledající místo, kde by mohli skočit do vody. Jeden se zastaví a zeptá se:

„Jaká je tu hloubka?“

Podívám se na něj a s jistotou odpovím: „To víš, je to zatopený lom, takže hluboký.“

Ticho. Zmatek. Vidím, jak se na sebe podívají, jeden druhého se ptá pohledem: *Lom? Co to jako je?*

V tu chvíli mi dochází, že jsem se právě ocitl v archeologickém nalezišti jazykových reliktů. Výraz „lom“ se v jejich slovníku zjevně nevyskytuje, přestože já ho považuji za běžný.

„To je nějaká zkratka?“ zeptá se jeden.

„Ne, to je prostě lom. Kámen. Těžba. Pak ho zatopili vodou, takže je hluboký,“ snažím se vysvětlit.

Vidím, jak jejich mozky pracují na plné obrátky, ale reakce přichází zcela jiná: „Aha… takže jako umělý jezero?“

V tu chvíli mě napadá: *Přijde doba, kdy budu muset vysvětlovat i slova jako „kamenolom“ nebo „štěrk“?*

Nakonec jen mávnu rukou, nechám je tápat v nevědomosti a v duchu přemýšlím, jestli vůbec tuší, že když jedou elektrikou, tak se vlastně vezou tramvají.

Kresba: Pepa Kudrna