Jak jsem šel vítat Chruščova…a vrátil se za tři dny

kresba:Pepa Kudrna

⸻

Jak jsem šel vítat Chruščova… a vrátil se za tři dny

Léto 1964. Kytara ladí. Kalhoty do zvonu šustí. Beatles ovládají éter. A my dva kluci jsme měli jediný cíl – holky na chmelu.

Bylo mi sedmnáct, byly prázdniny – a v té době se děly tři velké věci: brigády na chmelu, Beatles v rádiu… a návštěva Nikity Sergejeviče Chruščova. Všude byly transparenty, policajti v pohotovosti, školy psaly slohovky o přátelství se Sovětským svazem. Byla to událost. Tak jsem toho využil.

Kamarád Petr se totiž zamiloval. Taková ta letní, ztřeštěná, na dálku… Jeho „láska“ zrovna brigádničila kdesi u Živohoště, a Petr mě uprosil, abych šel s ním. Žádný plán, žádné mapy, jen srdce, spacák a kytara. Inu – kluci.

Doma jsem mámě nahlásil: „Jdu vítat Chruščova na letiště.“

Proč zrovna jeho? No protože to znělo vážně. Oficiálně. Bylo to „in“. Vždyť jsme kvůli tomu museli i ve škole stát na nádraží s mávátky. A máma tomu věřila – nebo spíš doufala, že neblbnu. Tak mě pustila.

A já odešel.

A vrátil se až za tři dny.

⸻

Stopem na Živohošť, zvony a trubky

Vyrazili jsme nalehko – Petr v džínových trubkách, já v kalhotách do zvonu, které mi máma přešila z bílých doktorských. Bílé tričko, plátěné kecky a samozřejmě kytara na rameni. Šedesátky jako z katalogu: volnost, slunce, muzika.

Jeli jsme stopem. Tehdy to šlo. Kluky s kytarou brali lidi jako ozdobu silnice. Cestou jsme zpívali:

„She loves you, yeah, yeah, yeah…“

a vypadali jsme jako útěk z Abbey Road.

Po několika dobrodružných zastávkách jsme se dostali na místo – nějaký statek u Živohoště, kde holky sklízely chmel. Byly unavené, opálené, krásné. Ta Petrůvka se na něj usmála – a já věděl, že mise je splněna.

⸻

Kytara, kombajn a romantika ve spacáku

Zůstali jsme. První večer jsem jim hrál na kytaru. Beatles, Olympic, něco vlastní tvorby. Holky seděly kolem, zpívaly, smály se. Bylo to jak z filmu – láska, písničky, srpnová obloha, co voněla slámou.

Ráno jsme prý „přišli jako kombajn“ – tak se říkalo, když někdo náhle přišel pomoct. Tak jsme pomohli. Sbírali, tahali, smáli se. A večer? Zase muzika. A občas se i ztratilo nějaké objetí ve stínu stohu…

Mobily nebyly. Nikdo nepočítal hodiny. A máma doma zatím běhala po policii, protože „šel vítat Chruščova“ a tři dny o něm nikdo neslyšel. (Dodnes si nejsem jistý, jestli mě tenkrát nenechala zapsat jako pohřešovaného.)

⸻

Návrat v barvě cihel

Po třech dnech jsme vyrazili zpátky. Unavení, ale šťastní. A tehdy přišel poslední úsek – sklápěčka plná cihlového prachu. Naskočili jsme. Co jsme měli dělat? Ještě stopovat?

Když mě máma uviděla – dlouhý vlasy na ramena, bílé tričko i zvony obarvené do rumělkově cihlové, nohy jak kominík, a na rtech „All my loving“ – spráskla ruce. Ale žila. A já taky. A to bylo důležité.

⸻

Závěr?

Byla to doba, kdy jsme nepotřebovali plán. Stačila láska, kamarád, kytara a odvaha říct:

„Mami, jdu vítat Chruščova.“

A kdo ví – třeba jsem ho vážně potkal.

V nějakém červeném prachu za Živohoštěm.