Džíny, kravín a razítko do života

⸻

Džíny, kravín a razítko do života

aneb Jak jsem si za 350 korun a 40 bonů koupil svobodu

Perex:

Když vám komunisté přiklepnou do občanky razítko „zemědělec“, neznamená to pracovní jistotu, ale životní rozsudek. Zvlášť pokud jste mladý, hubený a jediné, po čem toužíte, jsou džíny z Tuzexu, trochu svobody a možnost sedět, aniž byste si roztrhli kalhoty. To vše v příběhu, kde hlavní roli hraje kravín v Hostivaři, Singrovka, Císařský ostrov a jeden máničkovský kufřík s fermetrazinem.

⸻

Nejhorší zaměstnání mého života trvalo přesně pět měsíců. Bylo to hned po tom, co jsem odešel z internátu, kde se nás snažili přeučit na zemědělce – marně. Moje duše toužila po svobodě, po asfaltu města, ne po hnoji a jeteli.

Státní statek Praha se mě ale nevzdal jen tak. Poslali mě do Hostivaře, na dvůr plný techniky, krav a zoufalství. Dneska je tam luxusní restaurace Selský dvůr. Tenkrát tam ale bylo všechno, jen ne selské štěstí.

Pracoval jsem – tedy spíš sabotován – kde se dalo: vozil jsem s traktorem krmivo, sekal jetel, jezdil s kombajnem. Většinu času jsem se ale tvářil, že nic neslyším, nic nevidím a dávám výpověď. Každý den. Pracovní morálka nula, odpor ke kravínu sto procent.

Nakonec mě vedoucí pobočky s vítězoslavným výrazem zlomil: „Tak dobře, máš co chceš – výpověď. Ale s razítkem státního statku tě stejně vezmou jen zase do zemědělství. Tak stojí zákon.“ Měl radost. Já měl 350 korun a svobodu. No a jak jinak oslavit svobodu než koupí prvních džín?

Švagrová mi sehnala bonový poklad – 40 bonů za 200 Kčs. Druhý den ráno jsem jako nadšený zápaďák vyrazil do Tuzexu v pasáži na tržišti. Vybral jsem si model „super rifle“ – zlaté zipy, nohavice jako pro žirafu a pas, do kterého bych se vešel dvakrát. Vážil jsem tenkrát 66 kilo i s bonama v kapse.

Doběhl jsem domů jako vítěz a poprosil maminku, aby mi džíny upravila. Vytáhla starou dobrou Singrovku. Ustřihla 25 centimetrů, to ještě šlo. Ale pas? Ten byl oříšek. Když se šlapalo na pedál, stroj protestoval. Maminka tedy každé kolečko otáčela ručně, steh po stehu. Nakonec to zvládla.

Džíny sice seděly, ale byly tvrdé jako karton. Nedalo se v nich sedět, dýchat, ba ani přemýšlet. Tak jsem si řekl, že je „vymáchám“. Šel jsem na Císařský ostrov, vlézt do vody, džíny vydrhnout o kamení a pak je na sobě usušit. Pomohlo to jen částečně – ale od té doby jsem je nesundal. Byly moje. Byla to má kůže. Můj manifest.

Na Václaváku jsem potkal Martina, spolužáka a máničku s doktorským kufříkem. Měl v něm svačinu, domlouvák (tedy obušek) a krabičku fermetrazinu. Oba jsme byli bez práce, s razítkem „zemědělec“ a vidinou vojny. Ale četli jsme, že na poště 025 (v budově, kde je dnes hotel Carlo IV) berou brigádníky. Jen si musíme dojít na národní výbor do Vodičkovy pro papír.

Dostali jsme razítko „pošta“ a tím jsme obešli razítko „statek“. Martin tam vydržel týden, já pět měsíců. Pak jsme šli každý svou cestou.

Za dva roky jsem ho potkal znovu. Vyprávěl mi, jak se na vojně zbláznil (nebo to aspoň dobře zahrál). V noci vyskočil na marodce na okno a křičel: „Dejte mi prášky! Dejte mi prášky!“ Soudruzi ho radši pustili.

Nakonec se ocitl jako skladník v Dětském domě. A v roce 1969 emigroval a poslal do Dětského domu pohled: „Zdravím všechny zaměstnance. Prosím ukažte na osobním jako moji výpověď.“ A o dvacet let později získal Oscara v Americe za zvuk ve filmu Šakal.

A já? Já měl tehdy džíny. Razítko. A konečně pocit, že můžu jít kamkoli.

⸻

Kresba: Pepa Kudrna