Dycky Mastercard Lounge

Kresba:Pepa Kudrna

Jak jsem (ne)dobrovolně odletěl na Mallorcu aneb průvodce přežitím seniora v cizině

Na dovolené jsem byl naposledy v době, kdy cestovní kancelář Fischer ještě měla vlastní letadlo a letušky byly štíhlé jako špageta al dente. Od té doby jsem po žádných dálavách netoužil – vystačím si s tím, kam dohlédnu. Ale pak do toho vstoupil nečekaný dárek: zájezd na Mallorcu – all inclusive.

Co s tím? Odmítnout dárek by bylo neuctivé, ale radost jsem předstírat nemusel. V televizi zrovna běžely katastrofické scénáře: zavazadla, tekutiny, zákaz krému, hrozba vyhazovu pasty na zuby, prostě jeden velký hororový žánr. Řekl jsem si – dobře, tak se na to připravím.

⸻

Z kufru až do salonku

Základ byl jasný: zavazadlo velikosti M. Žádné zbytečnosti – jen pojízdný kufr a navrch veselý barevný potah. Jednak aby si kufr na pásu nepřipadal osamocený, jednak abych ho mezi těmi anonymními šedými tanky poznal.

Letiště jsem znal z doby, kdy ještě parkování nestálo polovinu důchodu, a tak jsem se rozhodl pro důkladný průzkum. Vloni totiž začali nabízet i salonek za lidových 1950 Kč. Naštěstí jsem zjistil, že platí i pro cestující s odbaveným kufrem – a to byl pro mě důkaz, že svět ještě není úplně ztracený.

Sehnal jsem si malé lahvičky na šampón a vůni, aby mi celníci neprošacovali hygienu, a začal plánovat cestu. Auto jsem zavrhl – vlak z Poděbrad je jistota, ale pozor: jedině elefant! Ty mají nízký nástup a dost prostoru na kufr. Naopak rychlík? To je past! Kufr se tam nevejde nikam, 20 kilo musíte nosit do schodů, ze schodů… a zpět.

⸻

Houmlesák Pepíček a ukrajinský azbukový zázrak

Všechno šlo podle plánu – až do chvíle, kdy houmlesák Pepíček přestřihl někde kabel a vyřadil vlakovou dopravu. To jsem se dozvěděl pět minut před odjezdem. Naštěstí mám syna se zlatými prsty – přes aplikaci Bolt mi zajistil taxi.

Přijel Ukrajinec, který se pokoušel do navigace zadat adresu azbukou. Po vzájemném dorozumívání pohybem rukou a ramen jsem ho radši navigoval osobně. Cestou jsme se ještě stavili u syna, který bydlí na trase. Tam jsem dostal kávu, spravil si záda a dostal nové taxi – tentokrát mladý Ind. S tím jsme si jazykově taky neporozuměli, ale na letiště trefil – a to je hlavní.

⸻

Salonek, sprcha a letištní wellness

Před terminálem mě přivítal sympatický stánek se slovy „salonek“. Ujala se mě milá obsluha, převzala pas, kufr a s úsměvem odpověděla, že o půl hodiny dřívější příchod není problém. Uvnitř mě čekala sprcha, neomezené jídlo a pití, pohodlná křesla – luxus, jaký by záviděl i pan Fischer.

Za půl hodiny mi mladý muž přinesl zpět pas a popřál příjemný let. Odbavení proběhlo hladce, sedadlo vepředu s prostorem na nohy jsem měl jisté. Jen ta ulička byla tak úzká, že jedna letušku ji musela projít bokem – staré časy modelek jsou zřejmě pryč.

⸻

Mallorca: Ztracen v chaosu a nalezen v pohodě

Po přistání mě čekal lehký šok – nikdo mě nečekal. Žádná průvodkyně, žádná cedulka, jen třicet autobusů a Babylon jazyků. Sledoval jsem dva zkušeně vypadající turisty, než jsem pochopil, že míří jen na toaletu.

Nakonec jsem se obrátil na paní s notebookem, ukázal jí aplikaci CK (mimochodem můj nový nejlepší kamarád) a ta mě nasměrovala na správný autobus. Kufr byl naložen, já posazen – a vyrazili jsme.

Po deseti minutách jízdy mi volali z cestovky, že mě „postrádají“. Odpověděl jsem, že sedím v jejich autobuse, což je zřejmě překvapilo. Naštěstí mapa v mobilu potvrzovala, že jedu správným směrem.

⸻

Hotel, černoch na recepci a Google překladač

Hotel byl parádní, ale recepční – sympatický černoch – a já neuměl slovo anglicky. Takže jsme komunikovali pomocí Google Překladače. Pokoj? Výborný. Výhled? Krásný. Češi nikde, klid všude. Deset dní jako ve snu.

Jediný zádrhel nastal před odjezdem. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem zavolal na kontaktní číslo. Bylo mi řečeno, že na recepci je „cedulka“ s časem odjezdu. Našel jsem ji, přišel včas… a autobus nikde. Po dvaceti minutách jsem volal znovu, bylo mi řečeno, ať ještě pět minut počkám. Naštěstí autobus dorazil – a plný Čechů!

Let do Prahy už byl jen třešničkou na dortu. Po příletu jsem si řekl: „Tak už vím, jak to na letištích chodí. Kdybych letěl znovu, zvládnu to levou zadní.“

Ale pokud bych měl jet ještě někdy na dovolenou? Tak jedině bez cestovky. Protože sice slibují, že budou všude… ale nakonec jste na všechno sami.

⸻

Pokud se vám tento příběh líbil a chcete si připomenout, jaké to je být dobrodruh po šedesátce s kufrem velikosti M a Google Překladačem v kapse, neváhejte a vyrazte. A hlavně – nezapomeňte si objednat ten salonek. To je dnes víc než welcome drink – to je bezpečný přístav ve světě neznámých terminálů a jazykových pastí.