Dar řeči

Dar řeči

Každý den mluvíme, gestikulujeme, telefonujeme, dáváme najevo své pocity a myšlenky. Přijde nám to samozřejmé. Ale co když to samozřejmost není?

Včera jsem jel vlakem a periferně zahlédl muže, který telefonoval posunkovou řečí. Fascinovalo mě to. Možná proto, že jsem si najednou uvědomil, jak neuvěřitelný dar máme – možnost komunikovat, slyšet, odpovídat, vnímat svět nejen očima, ale i ušima. Tento muž měl jinou realitu, jiný svět, ve kterém se pohyboval s jistotou, přestože my ostatní ho často ani nevidíme.

O chvíli později se objevil další muž. Zřejmě si domluvili setkání. Jenže situace nabrala nečekaný směr – nový příchozí si svého známého nevšiml, prošel kolem něj, hledal ho očima, ale ten druhý nemohl zavolat: „Hej, jsem tady!“ Mohli byste říct, že je to maličkost. Ale mně to přišlo jako malý, tichý okamžik, kdy se svět na chvilku zastavil.

Seděl jsem kousek od nich a jediný jsem si všiml, co se děje. Lehce jsem na muže pohlédl a gestem ukázal, aby se vrátil. V tu chvíli se jejich světy znovu propojily. A naproti mně seděla žena, která ten moment také zaznamenala. Usmála se – ale nebyl to obyčejný úsměv. Bylo v něm něco víc. Porozumění. Empatie. Tichý dík.

A tak jsem si znovu připomněl, jak neuvěřitelný je dar řeči. Jak úžasné je moci se domluvit, říct, co cítíme, co potřebujeme, sdílet radost i smutek. Něco, co považujeme za běžné, je pro jiné malým zázrakem. Možná bychom si toho měli vážit o trochu víc.

Autor kresby:Pepa Kudrna