Chodecké desatero

Kresba : Pepa Kudrna

Chodecké desatero: Pravidla neexistují

Chodit pěšky – taková obyčejná věc. Dva kroky vpřed, jeden dozadu, občas do strany, když se vyhýbáte překážce. Žádná věda. Aspoň si to většina myslí. Jenže já, zkušený chodec s několikaletou praxí, mám jasno: chodit neumíme.

Když jsem přestal jezdit autem a stal se plnohodnotným chodcem, netušil jsem, do jaké džungle vstupuji. Myslel jsem si, že na silnicích je chaos. Omyl. To pravé dobrodružství začíná až na chodníku.

Jasně, jsou místa, kde se to dá pochopit. V nákupních centrech, na Václaváku nebo na rušném bulváru. Tam se lidi motají cikcak, protože okukují výlohy, hledají nejlepší kavárnu nebo prostě jen zmatkují. Ale co když je rovná cesta bez obchodů, křižovatek a rušivých elementů? Co když je široká kolonáda, kde se stačí držet vpravo? Logicky bych čekal, že se to dodržuje. Jenže to bych po lidech chtěl moc.

1. Ženy chodí vlevo. Proč? Nevím.

Moje empirické studie (tedy několik let úhybných manévrů) ukazují, že ženy se drží levé strany anebo jdou uprostřed. Možná je to nějaký instinkt, možná vzdor vůči systému. Možná jen chtějí, aby si jich někdo všiml. Kdo ví. Faktem je, že když kráčím spořádaně vpravo, proti mně se neomylně blíží ženské šiky.

A když už nejdou vlevo, jdou uprostřed. Takticky rozestavěné tak, že obejít je znamená vydat se na expedici přes trávníky nebo lavičky. A pokud se k tomu přidá kočárek, je hotovo. Kočárky mají zvláštní status – jejich majitelky s nimi operují jako s královským trůnem, před kterým se všichni mají rozestoupit. Vedle nich cupitají děti na odrážedlech a celé to připomíná pojizdný cirkus.

2. Lázeňské pěší klany: Šířka kolonády? Plná obsazenost.

Ale nesmíme zapomenout na pěší klany. Zejména ty, které se formují hned po výstupu z vlaku. Skupinka lázeňských šviháků, kteří se právě seznámili ve vlaku, s pojízdnými kufry vyrazí kolonádou – zásadně pět vedle sebe. Tohle není chůze, to je defilé.

Kdo jde proti nim? To už není jejich problém.

Vracet se do jednokolejného uspořádání? Ani náhodou. Vlak už jim neujede, kolonáda patří jim. A vy, chodecká menšino, se s tím smiřte.

3. Chůze jako sport: Slalom mezi lidmi

A tak chodím, vyhýbám se, kličkuju. Trochu mi to připomíná dávný šachový souboj Kasparova s počítačem Deep Blue. Jenže já vždycky prohraju.

Mohl bych jít rovně, neuhnout, trvat si na svém. Ale proč si komplikovat život? Tady platí staré dobré přísloví – moudřejší ustoupí. A tady platí dvojnásob.

Takže se smiřuju s tím, že chůze je vlastně sportovní disciplína. A že dopravní anarchie není jen na silnicích, ale i na chodnících.

A možná je to tak dobře. Aspoň mám pořád o čem psát.