Čert z depa a Mikuláš z Perlovky…

O jednom večeru, kdy se zaklepalo koštětem na dveře, mírně ztuhla krev v žilách a pak přišla sladká odměna Tak máme zase Mikuláše…

Kresba:PeKu

Čert z depa a Mikuláš z Perlovky…

Tak tu máme zase Mikuláše. Anděla. A hlavně čerta. Toho, který dnes už podle některých rodičů do moderní výchovy nepatří, protože děti by se prý mohly vyděsit, vyděsit se stresují a stres přece škodí. A tak si říkám, že tradice naší generace možná skutečně skončila někdy v devadesátých letech. Nastoupil Halloween, Santa, nafukovací sobi, blikající čepice a Mikuláš s čertem se pomalu stěhují do muzea lidových obyčejů.

Zkuste si dnes koupit vánoční balicí papír s betlémem. Josef Lada nikde. Zato Santa na saních, sob Rudolph s červeným nosem, sněhuláci v americkém stylu – to ano. Ale čert, Mikuláš a anděl? Ti už jsou asi moc tmaví, moc chlupatí a málo certifikovaní pro dnešní citlivou dobu.

A přitom… Když si vzpomenu na své dětství.

K nám chodil čert doopravdy. Nebyl z půjčovny kostýmů, ale z uhelného sklepa. Pan Zimmerhackl – uhlíř, chlap jako hora, celý začerněný od uhlí, kožená vesta, na zádech opravdová uhlířská putna. S tátou spolu vozili uhlí a občas mě vzali s sebou. Já pak s lopatou, větší než já, přehazoval uhlí na vůz. A přesto – když přišel večer Mikuláše – jsem se ho bál. Strašně. A přitom jsem věděl, kdo to je.

Stačilo zaklepání koštětem na dveře. Třikrát. Pomalu. A už byl tady. Řetěz zadrnčel, putna se otevřela… a já měl pocit, že tentokrát už mě tam fakt nacpe. Nebyla to panika, nebyl to šok – byl to zvláštní, slavnostní strach. Takový ten, co se dnes už skoro nenosí.

Anděla dělala Růža. Svobodná máma. Její syn Lála byl trochu pomalejší, trochu jiný, ale my ho měli rádi, nikdo se mu neposmíval. Růžena večer chodívala „na Holandu do Perlovky“, jak s oblibou říkala moje máma. A prý mu na noc dávala odvar z makovic, aby spal. Co je na tom pravdy, to dnes netuším – ale k té době to patřilo stejně jako čert, uhlí a prskavky.

A dnes?

Dnes se prý děti nesmí strašit, aby se nestresovaly. Ale klidně od tří let koukají na vydlabané dýně s krvavými zuby, příšery z animovaných filmů, čarodějnice, zombíky, pavouky přes půl obrazovky… To nevadí. To je „jen hra“. Ale náš čert? Ten je nebezpečný.

Možná by si někteří rodiče měli večer pustit v televizi Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic. Je tam maškarní bál – a tam bych se tedy bál i dneska. Ty masky by obstály i bez putny.

A tak si říkám: možná dětem nechybí čert. Možná chybí nám dospělým trocha nadhledu, odvahy a obyčejného, starého, laskavého strachu. Takového, ze kterého se večer rozdávají mandarinky, čokolády… a vzpomínky na celý život.