Život na vsi? Připravte se na pomluvy. Kdyby tak lidi radši mlčeli...

Báře jsem jen opravil kohoutek. Deset minut práce. Ale ve vsi se z toho udělala známost. Nechápu, co tu mají proti Pražákům. Jako by to byli lidi z jiného světa.

Od smrti ženy jsem sám. Člověk si zvykne. Ticho má svoje výhody. Nikdo nic nechce, nikdo se neptá, nikdo neříká, že by se mělo něco dělat jinak. Hledat ženskou v tomhle věku je ošemetné. Všichni by radili, ale nikdo by nepomohl. A já už nemám chuť začínat něco, co by mě nakonec jen unavilo.

Do vsi se přistěhovala nová ženská. Bára. Z Prahy. V hospodě se o ní mluvilo hned první den. „Pražačka,“ říkal jeden. „Mladší než my,“ dodal druhý. A třetí se smál, že to bude „zajímavé“. Nevím proč. Lidi tu mají proti Pražákům nějakou zvláštní averzi. Jako by to byli lidé z jiného světa. Mluví trochu jinak, občas mají lepší boty, ale jinak jsou to pořád lidi. Tady se ale slovo „Pražák“ používá skoro jako nadávka. Jako by se tím chtělo říct: ten, co si myslí, že je něco víc.

Jednou večer přišla do hospody. Sedla si stranou, objednala čaj. A pak se zeptala, jestli někdo umí opravit kapající kohoutek. Bylo ticho. Nikdo se neozval. Tak jsem řekl, že se na to podívám.

Druhý den jsem šel. Kohoutek kapal, jak říkala. Utáhl jsem ho, vyměnil těsnění, hotovo za deset minut. Ona děkovala, nabízela kávu. Řekl jsem, že nemám čas. Bylo to celé nevinné. Jen práce, kterou umím.

Jenže vesnické báby mají rády řeči. Ještě ten den se prý povídalo, že „Josef má známost“. Že „Pražačka ho pozvala na kafe“. A že „už se to rýsuje“. Rýsovalo se akorát těsnění v kohoutku.

V hospodě se mi smáli. „Tak co, Josefe, jak ta Pražačka?“ Řekl jsem, že kohoutek už neteče. „A co ona?“ „Taky ne,“ odpověděl jsem. Smáli se ještě víc.

Večer jsem seděl na dvoře. Bylo ticho. Jen z dálky štěkal sousedův nový pes. A já si říkal, že lidi potřebují řeči, aby se necítili sami. Já mám ticho. A to mi zatím stačí.