Otcem jen tehdy, když se to hodí

Když jsem se po nemoci konečně postavil na nohy, těšil jsem se, že uvidím syna. Místo toho pomalu už ve dveřích řekl, že potřebuje peníze.

Z nemoci jsem se uzdravoval jen pomalu. Nejdřív jsem jen sotva zvládl dojít do koupelny. Další vítězství bylo, když jsem si dokázal uvařit čaj a vypít ho ještě teplý. A konečně se obléct bez toho, aby se mi zatočila hlava.

Sousedka se stavovala skoro denně. Někdy jen na chvíli, někdy déle. Přinesla polévku, opláchla špinavé nádobí a zkontrolovala, jestli mi něco nechybí. Můj vděk odbývala tím, že si jako sousedé přece musíme pomáhat, tak jako jsem jim já tehdy pomohl s plotem.

Když jsem se konečně začal cítit jako člověk, sedl jsem si do kuchyně s kafem. Teď mi teprve začalo připadat, že na světě není ještě tak zle. A světe, div se, dokonce se ozval syn, že přijede na návštěvu.

Musím říct, že jsem se těšil. Nesliboval jsem si zázraky, ale ozval se, tak snad se po letech zvládneme aspoň chvíli rozumně bavit. Ani pořádně nevím, co dělá, jak se má jejich malá, jestli je doma klid.

Ale sotva pozdravil, bez zaváhání spustil: „Potřeboval bych půjčit.“ Tím mě tak překvapil, že jsem se ani nezmohl na slovo. Takže ho asi ani nezajímá, jak mi je, ale jde mu jen o peníze. A to, že jsem mu volal, vzal jen jako záminku, aby si o ně přijel říct.

Vyslechl jsem ho, jak jsem byl celý zkoprnělý. Když konečně skončil svou tirádu o tom, jaký je chudák, řekl jsem jednoduše: „Ne, nic ti nepůjčím.“

Viděl jsem, jak mu ztuhly rysy. Chvíli jen tak zíral a polykal naprázdno.

„Aspoň vím, na čem jsme,“ zasyčel nakonec a prásknul za sebou dveřmi.

Seděl jsem ještě dlouho ve ztichlé chalupě. Uvědomil jsem si, že někdy je lepší být sám, než čekat na někoho, kdo přijde jen tehdy, když něco potřebuje.