Kvůli drbům jsem se jí vyhýbal. Když jsem ji potkal, ztratil jsem hlavu

Báře jsem se radši vyhýbal. Kvůli drbům. Ale stejně jsme se potkali v lese. Sbírala houby, já taky. A najednou to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel.

Od té historky s kohoutkem jsem se Báře vyhýbal. Ne že by mi něco udělala. Ale lidi mají dlouhé jazyky. Stačí jednou někomu pomoct a hned se z toho udělá známost. Tak jsem chodil jinudy, když jsem viděl, že jde po návsi. Nechtěl jsem řeči. V tomhle věku už člověk nechce vysvětlovat, že o nic nejde.

Jednou jsem ji ale potkal v lese. Měla košík, gumáky, bundu, která vypadala nově. Sbírala houby, ale moc se jí nedařilo. „Vy tu asi znáte každý pařez,“ řekla. Usmál jsem se. „Tady se houby nehledají, tady se pamatují,“ odpověděl jsem. Zasmála se. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl se smát.

Řekla, že se přestěhovala kvůli dětem. Rozvedená, prý chtěla klid. A taky levnější život. Jenže klid tu není, když člověk nepatří mezi „naše“. A levnější to taky není, když se všechno musí opravovat. Na jejím domě je spousta práce. Říkala, že si život na venkově představovala jinak. Možná trochu naivně.

„Všichni říkali, že to bude romantické,“ řekla. „Ale romantika končí, když zjistíte, že vám neteče voda.“ Přikývl jsem. To znám.

Byla mi sympatická. Ale držel jsem si odstup. Ne kvůli ní, kvůli lidem. Tady se všechno počítá. Kdo s kým mluví, kdo komu pomáhá, kdo se na koho usměje. A pak se to přepočítá na řeči.

Šli jsme chvíli spolu. Ukázal jsem jí pár míst, kde rostou hřiby. Řekla, že by mi chtěla poděkovat, že by mi upekla koláč. Řekl jsem, že nemám rád sladké. Nevím proč. Byla to lež.

Když jsme se loučili, řekla: „Možná se zase potkáme.“ „Možná,“ odpověděl jsem. Ale věděl jsem, že se tomu nevyhnu. A že to nebude kvůli houbám.

Večer jsem seděl na dvoře. Košík s houbami vedle sebe. Bylo ticho. A já si říkal, že v tomhle věku už člověk nechce začínat nic nového. Ale někdy se to stane samo. Stačí, že někdo řekne „vy tu asi znáte každý pařez“. A člověk si uvědomí, že možná ještě není úplně sám.