Životní styl první republiky – další programová břečka z produkce ČTV.

Zaměřená na eleganci a noblesu. Zejména je noblesní, jak za masarykovského režimu v letech 1920 až 33 téměř každoročně četníci stříleli do demonstrací a hladových pochodů nezaměstnaných. Povraždili 60 až 80 lidí vč. žen a dětí.

A zhruba 200 zranili, mnohé těžce. Neváhali četníci střílet i do průvodu dětí a mládeže – to v Radotíně 1930. Ale tam „jen“ těžce postřelili asi čtyři až pět dětí.

Já jsem prostě zvyklý na daleko drsnější historické reportáže ze západních info- a doku-kanálů, také ze západního kanálu ARTE. A to o USA, západní Evropě, a vlastně o celém světě. A pokud někdo sleduje skutečné dějiny první republiky, a jak je tehdejší lidé prožívali, tak se těžko bude zaměřovat na „prožívání volného času“, eleganci, noblesu a podobná nejapná témata. A nebude se přesvědčovat …“že byla opravdu tak elegantní a noblesní, jak se o ní traduje a jak se nám zdá zpovzdálí naší doby“…, jak říká průvodce tím pořadem.

První republika zažila vlastně jen jedno krátké období konjunktury a to někdy kolem 27. roku. Jinak převládaly jen trvalé a vleklé krize. To vedlo k častým demonstracím nezaměstnaných, hladovým pochodům, atd. Také se za 20 let trvání první republiky vystřídalo asi 15 vlád, což také o něčem vypovídá. A od roku 1920 až do roku 1933 prakticky nebylo roku, kdy by četnictvo nestřílelo do demonstrací nezaměstnaných a hladových proletářů. A tak v letech 1920 až 1929 bylo postříleno asi 30 proletářů, v letech krize 1930 až 1933, kdy se konflikty přiostřily, dosáhl počet mrtvých dalších až 50, takže celkem asi 80 mrtvých včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním bylo, že neměli práci a měli hlad (některé zdroje uvádějí „jenom“ 60 zabitých). Pěkný obraz demokracie, že! A také, jak noblesní, jak zřejmě uvažují v ČTV. Příznačné je, že k těmto zásahům docházelo prakticky každý rok, tedy byly považovány za něco zcela běžného. A považoval je také za běžné tolik obdivovaný Masaryk? Aspoň jsem nikde nenarazil na zmínku, že by je odsoudil. Až v roce 1933 ty poslední zásahy za krize už vyvolaly velké pobouření a pak teprve ustaly. A jakoby toho nebylo v té pochmurné době dost, tak ještě v lednu 34 při explozi a požáru na dole Nelson zahynulo přes 140 horníků (a samozřejmě byl ten působivý památník obětí nad Osekem po 90. roce zhanoben, to jest několik bronzových desek se jmény obětí bylo vyrváno a skončily asi někde ve sběrně).

Vždyť za Velké Krize bylo u nás evidovaných přes 900 000 nezaměstnaných, a dalších několik set tisíc bylo neevidovaných. A někteří nezaměstnaní dostávali tzv. žebračenky, tj, svobodní poukázky na odběr potravin ve výši 10 Kč týdně a ženatí ve výši 20 Kč, a to v době, kdy dělnická rodina potřebovala na potraviny ca 150 Kč týdně. A oživení ekonomiky po Velké Krizi bylo u nás pomalé, pomalejší než v jiných státech.

V dějinách Československa lze najít následující údaje o tom, kolik  obětí různých četnických zásahů bylo v jednotlivých letech existence 1. republiky:

1920 – 17 zastřelených + 7 těžce zraněných,  1921 – 4 zastřelení, 1922 – 2 zastřelení,  1924 – 4 zastřelení, 1925 – 4 zastřelení, 1928 – 1 zastřelený,  1930 – 5 těžce postřelených dětí,  1931 – 15 zastřelených vč. žen a dětí + 34 zraněných,  1932 – 4 zastřelení + 18 zraněných,  1933 – 30 zastřelených + 101 zraněných (zdroj: Dějiny Československa v datumech). Zásahy se děly vesměs při stávkových akcích, demonstracích nezaměstnaných, hladových pochodech a protiexekučních bojích – postižení byli vlastně zabíjeni jen proto, že neměli práci a měli hlad.  Byli to vesměs dělníci, horníci a zemědělští dělníci.

Z těch zásahů měly za minulé socialistické éry některé akce větší publicitu. Bylo to zejména střílení do průvodu dětí a mládeže v Radotíně 1930 (tzv. rudé letnice 1930 – 5 těžce zraněných dětí), pak střelba do demonstrujících nezaměstnaných horníků v Duchcově (4 horníci zastřeleni a 4 zraněni), střelba do demonstrantů v Košútech (3 lidé zabiti – v protestním manifestu pak vyjádřilo 34 českých a slovenských spisovatelů pobouření nad tímto brutálním činem), a zásah proti nezaměstnaným kamenodělníkům u Frývaldova (8 zabitých vč. žen a dětí a 30 zraněno). Ostatní zásahy už jsou méně známé.  A je s podivem, že z toho komunisti ani tolik politického kapitálu v minulosti nevytloukali. Kde jsou památníky těch obětí? Nějaký památník byl v Duchcově, ten byl v posledních letech nějak ošizen, ale nějaká deska tam údajně zůstala.

Zkrátka, první republika příliš úspěšná nebyla a situace ve 30.letech byla už přímo zoufalá. V literatuře se lze dočíst: …Ani Československo se nevyhne krizi, kterou způsobí naprosto nezodpovědná finanční „politika“ USA. V naší zemi se ocitne cca 1,4 milionu lidí bez práce. Justice má plno práce, v letech 1931 až 1935 soudy zaměstnává až 7,2 milionů exekucí na doly, pole, továrny, domy a další majetek. Mzdy u nás klesají strmě dolů až o dvacet procent. Lidé jsou zoufalí. Naše vlast se vrací nejméně o čtvrt století zpět a propad hospodářství je naprosto katastrofální…A já k tomu dodám: před lety p.Čáslavský mezi starými filmy uvedl reportáž z výroby parní lokomotivy v plzeňské Škodovce. Někdy z r.36, tj. ve zkratce natočenou výrobu středně velké lokomotivy. Zajímavá byla nejen ta výroba, ale nápadné bylo, jak vypadali tehdejší dělníci: hubení, s tvářemi podvyživených lidí, kteří se nikdy dosyta nenajedli (a to vlastně škodováci patřili mezi dělnictvem k elitě). 

Já, ačkoliv jsem nikdy nevlezl do partaje, nijak se nedivím, že po válce se tolik miliónů lidí nechalo omámit komunistickými hesly o ráji na zemi – ovšem za předpokladu neomezené moci komunistické strany. A jak dlouho jim to omámení vydrželo?  A jak to, že neomámil ty milióny lidí svými texty F. Peroutka – dokonce se zdá, že jeho texty skoro nikoho neoslovily. Mohl F.Peroutka oslovit svými texty např.  horníky J.Kadlece, J.Studničku, A.Lamače a A.Zeithammera? Nemohl! Ti byli zastřeleni už v r.1931 u duchcovského viaduktu.  Vadilo to Peroutkovi a těm intelektuálům, co se scházeli v pátek u Čapka?  Vznesli proti tomu nějaký protest? To jsem nedohledal, protestní manifest proti brutální střelbě do demonstrantů v Košútech (také 1931) vyjádřilo sice 34 českých a slovenských spisovatelů – ale jestli mezi nimi byl Peroutka, to jsem nezjistil. Ale po další střelbě do hladových lidí u Frývaldova (také 1931 – zastřeleno 8 lidí vč. žen a dětí) byli velmi pobouřeni V + W – to vím.

Jedno je však jisté: F. Peroutka sám sebe nakonec považoval za neúspěšného literáta. A velice trpěl v osmačtyřicátém, když shledal, jak bylo zničeno celé jeho životní dílo a jak třicet let pracoval nadarmo (takhle to sám říkal svým přátelům a také své mladé přítelkyni). A to tvořil většinu času v podmínkách svobodného šíření idejí. Jeho dílo se nakonec projevilo jako propadák (což samozřejmě nemusí vypovídat nic o jeho úrovni a kvalitě, ale o jeho úspěšnosti – což není totéž). Prostě u obyčejných tzv. pracujících lidí pan Peroutka neuspěl, ty neoslovil, zatímco co jiná ideologie u lidových mas uspěla. Bohužel co svět světem stojí, ušlechtilé ideologie jaksi nevyhrávají. To komentoval už Woodrow Wilson, když říkal, že křesťanství se nepodařilo dosáhnout svých šlechetných ideálů a Ježíši Kristu se nepodařilo přesvědčit celý svět, aby následoval jeho učení. Přitom měl Peroutka po dlouhá léta zrovna takové šance oslovit lidi, jako jiní ideologové. A ta jiná ideologie vydržela pak desítky let, než začala lidem lézt krkem. Ačkoliv: ještě na konci roku 1989 čekaly v Praze celé zástupy bílých límečků ve frontě na vstup do KSČ. Ale to už byl Peroutka dávno mrtvý.

K těm intelektuálům, co se scházeli u Čapka, samozřejmě patřil i Masaryk. A to také v souvislostech, které jsou uváděny v jedné knize v naší okr.knihovně, a které mne před časem docela pobavily. On Masaryk byl vůbec číman. Ten ještě před svou osmdesátkou dokázal vyrazit pěšky z Hradčan, dojít přes Malou Stranu a přes Václavák do hotelu Esplanade, kde už na něj čekala Oldřiška Sedlmayerová, což byla mladá panička, která za ním pár let dojížděla z Vysočiny (byla to manželka výpravčího, takže jezdila na režijní jízdenku, a seznámila se s ním na základě nějakého literárního dopisování), tam si to s ni rozdal, pobyl tam asi dvě hodiny, a pak ještě prý pěšky došel až dozadu na Vinohrady do Čapkovy vily – což bylo do kopce, a dohromady pěkná dálka. Obdivuhodné!

Už před časem běžela v ČTV nějaká série z 1.republiky – což byla podle mne také slátanina. Ale ona by to samozřejmě nebyla žádná zábava točit, jak se žilo vdovám a rodinám po dělnících zastřelených četníky v době Velké Krize. A je u nás teď vůbec hérečka, která by mohla zahrát nějakou dělnici?

Samozřejmě nebyla jen bída a zločiny masarykovského režimu. I Otakar Vávra ve svých memoárech poznamenává, že i dělnické ženy si vzaly v neděli na vycházku klobouk a kabelku. On si vůbec potrpěl na oblečení, natáčel vždy v obleku, a když sem 15. března 39 vtrhly německé hordy, tak první co udělal, bylo, že šel na Národní třídu do svého módního salónu a objednal si tucet obleků a další dva tucty košil – aby měl do zásoby. To bylo prozíravé.

Nesporně by bylo zajímavé probrat životní styly 1.republiky – ale vícero populačních skupin. V jaké eleganci a noblese např. mohla žít pozdější manželka Antonína Zápotockého, která jako holka vyrůstala v pětičlenné rodině ostravského horníka, přičemž celá rodina žila v jedné místnosti? Ale na to ČTV nemá.

A nejen první republiky – ale i dalších desetiletí. Jenomže i zde na blogu se o poválečné době píšou občas neuvěřitelné bláboly. Je také příliš obvyklé, že se historie často zaměřují jen na městské lidi a zejména na Prahu a na Pražáky. Jaký asi měli za 1.republiky životní styl lidé na venkově a zejména zemědělci? Měli ti vůbec nějaký volný čas? Něco z toho jsem ještě zahlédl na severočeském venkově po r. 1945. Tam se tehdy ještě nic moc nezměnilo. Už jsem zde psal, jak vypadaly žně v r. 1950 – a tak vím, že na zemědělském venkově byl život naplněn dřinou od rána do večera a to 7 dní v týdnu. Jak nudné téma pro nějaký historický pseudoseriál!

A tak se diváci ČTV dočkali zase nějaké programové břečky. No co, někoho snad může zajímat, jak Anna Proletářka chodila s Toníkem vysedávat na Barrrandovské terasy. Hlavně že si tvůrci toho veledíla o životních stylech první republiky přišli na slušné honoráře.