Tvrzení, že za socialismu byly byty - na rozdíl od současné doby - lehce dostupné, je lživé. Stačí si projít např. archivní Rudé právo, které se nedostatkem bytů zabývalo téměř po celých čtyřicet let, nebo shlédnout staré filmové týdeníky. Např. v Praze se na byt čekalo i 12 let, dalších městech to bylo jen o málo lepší.
To, že někde, nejčastěji v sousedství velkých továren byty byly, neznamená, že situace byla v celé republice stejná. Neznám jediný případ mých vrstevníků, kdy novomanželé dostali hned byt, na ten se čekalo dlouhé roky, většinou se bydlelo společně s rodiči nebo po předražených a mizerných podnájmech.
V našem regionu státní byty dostávali jen státní zaměstnanci, převážně vojáci z povolání, ostatní si většinou stavěli byty svépomocí. Lékaři, dělníci, učitelé, technici strávili dva tři roky na stavbě, neznali víkend ani dovolenou, a tak třetina manželství tu zkoušku nevydržela. Dostat se do bytového družstva se rovnalo výhře v loterii.
Za zmínku stojí i fakt, že sice stát investoval do výstavby obytných souborů, ale už nebyly peníze na nutnou údržbu a opravy stávajícího bytového fondu. Proto většina měst po roce 1989 obecní byty privatizovala, protože na rekonstrukci zdevastovaných domů nebyly peníze.
Nevím jak je to jinde, ale u nás si dnes mladí bez problému byty pořizují - nájemní, ale i v osobním vlastnictví.
Sečteno a podtrženo: dnes jsou byty daleko dostupnější, než tomu bylo před rokem 1989.
