Hold okresnímu podniku Nýřany – provozu XII.sjezdu KSČ.

Ano! Tento podnik vyráběl skvělý selský nábytek MASIV z přírodní masivní borovice. Prodával se v železářství Rott a souprava stůl, 3 židle, štokrle a lavice stála 1515 Kčs. Pak jsem v Doksech a v Roudnici koupil další borové...

...řezivo a dodělal jsem ve stejném stylu další nábytek: kuchyňskou linku (stačilo u panelákové linky vyměnit jen dvířka a udělat nová z borovice), gauč před TV, pracovní stůl pro děti, a řadu dalších skříněk a poliček. Také jsem objevil, jak dosáhnout krásně vybarveného dřeva. Času na to bylo dost, byly už od 1968 dvoudenní víkendy. I tak se v té pohodové době žilo.

Na těch kusech z Nýřan jsou na spodku stále nálepky: Okresní průmyslový podnik Nýřany – provoz XII.sjezdu KSČ. Dnes se tomu chechtám, ale ten nábytek nám na venkově slouží perfektně už 50 let, stále vzhledný, a poctivě odolný. Možná jsou ještě v Nýřanech pamětníci této výroby, tímto je zdravím

To bylo v 70.letech. To byla vůbec pohodová doba (v podstatě je výhodné být prostoduchým typem). U nás jsme si nejvíce cenili tehdejší mírové pohody – aniž bychom si jí nějak zvlášť moc vážili – považovali jsme to za normální. Byli jsme přece součástí Neporazitelného Tábora Míru. Byla sice studená válka, ale za tehdejší studené války se obě mocenské skupiny k sobě chovaly v zásadě slušně – na rozdíl ode dneška. To se s dneškem nedá vůbec srovnat. V letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné doby. Heslem doby bylo tehdy „mírové soužití dvou soustav“, atd. Oceňovali tu mírovou pohodu i západní filmaři a v r.1977 natočili James-Bond-film, kde už James Bond zachraňoval svět v harmonickém souladu s ruskou agentkou Aňou Amasovou. Nakonec skončili v posteli – to aby prohloubili spolupráci. Tu roztomilou komedii "Špion, který mne miloval"  jsem viděl z německé TV asi tak v r. 1980. To byla skutečná „belle epoque“ celé poválečné doby, a také dost zábavná.

A dosáhli jsme tehdy také docela slušné životní úrovně – lepší, než v řadě zemí jižní Evropy, v jižním Španělsku, Portugalsku, jižní Itálii a vůbec v celém tom pásmu zemí jižní Evropy. O tom nemám žádné pochybnosti. To mám doloženo ze západního zpravodajství, které sleduji už přes 50 let (VKV rozhlas a TV), a něco jsem viděl i na vlastní oči. Také jsme s větší pracovní skupinou vyjeli v r. 85 do Anglie, na pozvání britského ministerstva dopravy, a tam mně to připadalo dost ošuntělé. Ostatně je zřetelné i teď, že Britannie nepatří do vzorových blahobytných kapitalistických zemí.

Nicméně objevují se tu na blogu propagandistické články, jak jsme třeli bídu s nouzí, a pod. Tak o tom nic nevím. I když o jednom segmentu populace bych věděl. Bída po válce postihla přinejmenším staré lidi, co neměli nároky na pense. To byly všelijaké ty hospodyně v domech majetných lidí, které dělaly často jen za potravu a bydlení, neměly skoro žádné příjmy, nebyly nikde hlášené a po válce neměly „odpracované roky“, dále malorolníci, všelijací deputátníci, atd. co dělali na statkách jen za naturálie, zemědělští dělnící atd. Tihle všichni na tom byli po válce dost špatně. Jak byla tehdy řešena jejich sociální situace, to nevím.

Ale že by tzv. pracující třeli po válce bídu s nouzí, to považuji za přehnané, i když špatně placené profese byly také. Ale pokud vím, tak už v 50.letech byli traktoristé placeni docela slušně, kdekdo měl motocykl, atd. A jedni známí na venkově, v našem věku, ona dojička v JZD, on řidič autobusů, si postavili na Sedlčansku (do značné míry svépomocí) jednopatrový dům, a to už měli čtyři děti. A bydleli v pronajatém domku vedle té stavby. To bylo na venkově dost běžné.  

A v mém pražském okolí nikdo bídu s nouzí netřel. To už jsme žili v poměrném blahobytu. Tím poměrným blahobytem myslím to, že v mém širokém okolí byli vesměs lidé, kteří nedlouho po třicítce byli obvykle už zařízeni, měli obydlí, byli ženatí, vdané, měli rodiny, auta, a často i rekreační objekty: chaty, venkovské domy apod.

Už jsem tady měl několik poťouchlých článků, jak skutečně vypadalo naše národní hospodářství v letech tzv. socialismu. Některé vytěžené ze statistické ročenky 1990, jiné z vlastního života. Z té statistické ročenky bych ještě doplnil několik zajímavých položek.

Osobní auta v ČR (tj. mimo Slovensko) v individuálním vlastnictví: 1980-1,7mil., 1989-2,3mil.

Spotřeba potravin na 1 obyvatele: maso: 1936-34,0kg, 1980-85,6kg, 1988-91,4kg, drůbež: 1936-2,5kg, 1980-12,1kg, 1988-13,0kg, obiloviny: 1936-170,8kg, 1980-154,0kg, 1980-151,9kg pivo: 1936-51,8l, 1980-137,8l, 1988-131,7l.

Aktivní cestovní ruch: do lido-demo: 1980-18,4mil. výjezdů, 1989-29,6mil., do kap.zemí: 1980-1,1mil., 1989-2,0mil.

Mně tohle jako tření bídy s nouzí nepřipadá. A mnohé ani není třeba dohledávat ve statistikách. O bytové výstavbě není třeba se zmiňovat, ta přežila do dneška, o výkonném zemědělství také – dodnes jsou pomalu na každé větší vesnici velké kravíny, pravda dnes většinou opuštěné a propadající zkáze, stačí jen ochota se dívat. A fungující zdravotnictví a školství je ještě v paměti mnoha lidí, atd. Tehdy nemuseli lidé stát celou noc ve stametrových frontách, aby je někde zapsali k zubaři a rodiče tehdy neplakali, že je s dítětem nikde nechtějí vzít.

A tak když jsem onehdá otočil židli a uviděl na spodku tu nálepku s „provozem XII.sjezdu KSČ“, tak jsem se rozesmál. Ale dnes se plodí jiné hlouposti. Těžko někdo mohl před třiceti lety předpokládat, že západoevropané ztratí úplně soudnost a začnou strhávat celou Evropu do civilizační a ekonomické zkázy. Nicméně už Winston Churchill napsal: ...Národy a vlády nepřijímají vždy racionální rozhodnutí. Někdy přijímají šílená rozhodnutí, nebo se vlády zmocní hrstka lidí, která donutí všechny ostatní, aby je poslouchali a pomáhali jim v jejich hlouposti. A existuje také staré latinské úsloví: Quos vult perdere, dementat (ty jež [bůh] chce zničit, zbavuje rozumu).