Ferdinand Peroutka? Nebo Julius Fučík? Nebo Jiří Voskovec?

Mně by u pana Peroutky spíše zajímalo, jak se zachoval k některým domácím událostem na počátku 30.let. A jestli na ně nějak reagoval.

O tom jsem nedohledal žádné informace.

Byl tady na blogu také citován nějaký Peroutkův mírně antisemitský text.

Já jsem ale zdrženlivý v posuzování toho, jak se lidé u nás chovali ke konci 30. a na začátku 40.let. To nemůžeme posuzovat z hlediska doby daleko pozdější (tenhle princip ovládal už Tolstoj, zato jej dnes neovládá řada amatérských i profesionálních historiků: a ono je obtížné vcítit se do dob minulých jen na základě těch informací, které v oněch dobách měli lidé k dispozici). A bohužel tehdy vypadala situace tak, že budila domnění, že nacismus, rozbití ČSR (s vydatnou podporou henleinovců, kterým se někteří u nás omlouvají), a úspěšný začátek války (jejich nejskvělejší hodina, jak píše Churchill) budou už napořád. Také skoro nikdo nemá dnes představu, jak to vlastně vypadalo např. v Praze ve 30.letech. Jaká byla atmosféra, co všechno bylo v Praze v rukou Němců a německých Židů, atd. Něco mi o tom řekla máma, která přišla do Prahy z venkova někdy v r. 1930. Byla překvapená, co bylo v Praze němčiny.

Samozřejmě i tehdy různí lidé reagovali různě – např. bývalý Eduard VIII. ochotně navštívil Hitlera a potřásal si s ním rukou (1937, že by dokonce i hajloval, to je asi pomluva), zatímco co Churchill ho prokouknul hned a nikdy se s ním nesetkal. Ale nebylo třeba nějak tápat: noc dlouhých nožů se odehrála v r. 1934, první koncentrák v Dachau 1933, protižidovské zákony 1935, křišťálová noc 1938. Takže kdo chtěl vidět, tak viděl.

Také u nás se vyskytovaly nemalé projevy antisemitismu – i když málokdo tehdy tušil, co to bude znamenat (ostatně tehdy to nevěděl ještě ani Hitler, „konečné řešení“ se „vyvíjelo“ postupně dost dlouho).  Např. se mi nedaří dohledat seznam lékařů, kteří za tzv. druhé republiky vytvořili jakýsi samozvaný výbor zaměřený na potlačení „přílišného“ židovského živlu v lékařských kruzích. I psychiatr Vondráček ve svých jinak vynikajících „Vzpomínáních“ se nějak této pochmurné události vyhnul. Ale jeden autor už o tom před časem psal (Tomáš Vodvářka).

A byly jiné příběhy: např. Němci za války natočili surově antisemitský film Žid Süss. Ten film běžel v protektorátu také. Film byl natočen podle románu židovského spisovatele Liona Feuchtwangera, i když ten ho stěží plánoval jako antisemitský (četl jsem ho už dávno, už si z toho nic nepamatuji, jenom že Süsse nakonec oběsí na zvláštní šibenici – což německé diváky v pražském kinu rozjařilo k hlučným výlevům). Hlavní postavu v něm hrál německý herec, který však po válce, když vyšly najevo všechny ty hrůzy, spáchal sebevraždu. To myslím žádní naši antisemitští agitátoři neudělali.

A jaké byly ty události na počátku 30.let? Např. v roce 1931 třikrát za sebou stříleli čeští četníci do demonstrací a hladových pochodů nezaměstnaných – v Duchcově, Košútech a Frývaldově. A bylo mnoho mrtvých, kteří byli vražděni státní mocí jen proto, že neměli práci a měli hlad. (Toto prosím nelze označovat za vylhanou propagandu – to se skutečně stalo. Mohl by se s touto historií seznámit i pan L.V., to aby se nedivil, že za bolševika někdy slyšel, že za Masaryka se do dělníků střílelo. Střílelo. Oni četníci stříleli do lidí každoročně mezi lety 1920 až 33. Celkem bylo za ta léta přes 60 mrtvých, a asi 200 zraněných – vč. žen a dětí). Ale rok 1931 byl nejkrvavější v historii dělnických protestů u nás.

Což vyvolalo také protestní manifesty některých českých a slovenských spisovatelů. Mezi nimi byl Julius Fučík a někteří další představitelé levice (jeden manifest podepsalo 34 spisovatelů). Také Voskovec někde píše, že se s Werichem doslova zalkli hněvem.

Ale jestli ty krvavé události zajímaly také pana Peroutku a další intelektuály, co se v pátek scházeli u Čapka, to nejsem sto jmenovitě dohledat. A jestli na to nějak reagovali. Třeba existuje nějaký historik, který o tom má podrobné informace a nebude je utajovat. Nebo byli ti intelektuálové zaujati jen sami sebou? A přemílali jen slova, slova, slova…? To bývá také častý případ. Jak vůbec ti mrtví proletáři zapadali do Peroutkova Budování státu?

Jedno je však jisté: F. Peroutka sám sebe nakonec považoval za neúspěšného literáta. A velice trpěl v osmačtyřicátém, když shledal, jak bylo zničeno celé jeho životní dílo a jak třicet let pracoval nadarmo (takhle to sám říkal svým přátelům a také své mladé přítelkyni). A to tvořil většinu času v podmínkách svobodného šíření idejí. Jeho dílo se nakonec projevilo jako propadák (což samozřejmě nemusí vypovídat nic o jeho úrovni a kvalitě, ale o jeho úspěšnosti – což není totéž). Prostě u obyčejných tzv. pracujících lidí pan Peroutka neuspěl, ty neoslovil, zatímco co jiná ideologie u lidových mas uspěla. Bohužel co svět světem stojí, ušlechtilé ideologie jaksi nevyhrávají. To komentoval už Woodrow Wilson, když říkal, že křesťanství se nepodařilo dosáhnout svých šlechetných ideálů a Ježíši Kristu se nepodařilo přesvědčit celý svět, aby následoval jeho učení. Přitom měl Peroutka po dlouhá léta zrovna takové šance oslovit lidi, jako jiní ideologové. A ta jiná ideologie vydržela pak desítky let, než začala lidem lézt krkem. Ačkoliv: ještě na konci roku 1989 čekaly v Praze celé zástupy bílých límečků ve frontě na vstup do KSČ. Ale to už byl Peroutka dávno mrtvý.

Josef Komárek, březen 2016.