Moje malá revoluce

Na základce probíhala od čtvrté třídy výuka ruského jazyka. Byla to výuka povinná, odebírali jsme v ruštině i nějaké časopisy, to abychom žili asi v aktuálním světě sovětských lidí a sdíleli s nimi radosti a drobné starosti jejich socialistického života.

V šesté třídě jsme měli již dvě skupiny na výuku ruštiny. Ta první byla pro premianty, chytré a nadané děti a ta druhá pro ty slabší žáky, flákače a nekňuby jako jsem byl i já. Angličtina a němčina byly nepovinné předměty, ty se platily a většinu z nás moc nezajímaly. Kdo by u nás v roce 1969 potřeboval angličtinu, tady takoví co by tímto jazykem hovořili, se prakticky nevyskytovali, zato rusky mluvících lidiček bylo zde daleko víc.Za železnou oponu nás stejně nikam za hranice do imperialistické ciziny nepustí. Bylo už skoro léto, Gustav Husák a spol. se dostali do vedení státu a tak se všude konsolidovalo, už v novinách psalo jinak než před rokem, začali z televize a rozhlasu mizet někteří lidé, třeba Marta Kubišová nesměla zpívat, někteří spisovatelé a novináři nesměli publikovat. My žáci 6 C čekali opět na nenáviděnou ruštinu, přestávka se ale nějak protáhla a paní učitelka stále nepřicházela. Díval jsem se z okna školy, jak sousední třída má pod vedením učitele Zajíčka, našeho oblíbeného tělocvikáře, má venku tělocvik a jak spolužáci běhají po silnici pětistovku. V tehdejší době nebyl na silnici žádný provoz a tak běhání po prázdné komunikaci nikomu nevadilo. Byly to ,,béčáci“, to byla studijní třída , my zase byla sportovní třída, tak jsme se s chutí koukali, jak ti šprti neumějí běhat, jak se plouží po asfaltu a učitel je peskuje. Taky jsme se často bavili o politice, spolužák Sejrák tvrdil, že komunisti to mají zase v klepetech a že všechno je v hajzlu. On to musel vědět, protože se svým otcem, vysoce prý postaveným soudruhem, vedl diskuse a hlavně spory o komunistech, o jejich ideologii, o Leninovy, o vstupu sovětských vojsk. My jako správný puberťáci jsme rádi vykřikovali při výklady, glosovali a dělali i narážky na naši novou politickou garnituru či na sovětská vojska a vůbec na všechno možné. Pořád jsme se něčemu smáli, pořád se něco dělo, pořád to byl aktivní život. ,, Hele, to zas bude ta přiblblá ruština, já nevím proč se to učit, stejně do Ruska nepojedem, tam se může akorát s Vlakem družby, jinak tě tam nepustěj“, vykládal další znalec poměrů Zvonda. ,,Víš co“ povídám, ,,tak tady něco paní učitelce napíšeme na tabuli, bude sranda“. Tak jsem si tam napsal: ,, Ivane běž domů, čeká Tě Nataša!“ další oblíbené heslo bylo : ,,Ať žije Dubček!“nebo ,,Rusáci – č…..i“, tématicky podobné byli i další kresby křídou. Za chvilku byla tabule popsaná a pomalovaná, prostě výtvarné dílko. Ozval se zvonek a učitelka ruštiny Nedomová přišla do třídy. Podívala se na tabuli, zesinala a rychle kamsi odešla. Byl jsem v dobré náladě, neučilo se a čas plynul. Vtom se objevila paní zástupkyně: ,,Půjdeš se mnou do ředitelny!“ Tak jsem šel a vůbec netušil, co se bude dít dál. V místnosti byla paní ředitelka Kališová, menší starší sympatická paní, která nás učila svého času dějepisu. Postavila se do rohu místnosti vedle své zástupkyně, tvářila se přísně a tragicky. Nevím přesně, co říkala, ale měl jsem ve svých dvanácti letech a šesti měsíců pocit, že jsem provedl něco strašlivého, že můj život tímto skutkem končí a naše škola bude zrušena. Vzpomínám si, že mezi mým pláčem a vzlykotem jsem slyšel, že moji rodiče budou pozváni do školy a hlavně na Národní výbor a že půjdu do polepšovny. Celý ubrečený jsem odešel z ředitelny. Už jsem nebyl hrdina ani bojovník za Pražské jaro, byl jsem jenom malý ustrašený kluk, který se bojí, co bude dál s ním, s rodinou a možná i s kamarády, které jsem přivedl do velkých problémů. Už byl konec školního roku, už jsme těšili na prázdniny, paní ředitelka si nepozvala moje rodiče do školy , o mém protestu (či možná klukovině) se dál veřejně nemluvilo a to jsem byl opravdu rád. Po prázdninách už jsme měli novou ředitelku, soudružku Lýdii Zacharijadinisovou (nebo tak nějak) z Vysoké školy politické z Veleslavína , ta nás učila občanskou nauku. Byla to mohutná , vysoká žena sovětského typu, sto osmdesát centimetrů vysoká a sto dvacet kilo živé váhy. Vzbuzoval respekt, bál se jí i repetent Jirka Král, co končil devítiletku s námi už v sedmé třídě. Dvakrát totiž propadl a chystal svojí další kariéru v učebním poměru řezník – uzenář. Někteří naši spolužáci sice tvrdili, že by jí ukázali, že by si to s ní vyřídili, měli narážky na její obrovské poprsí, ale všichni cítili, že se nám ve škole leccos změní. A to se soudružce ředitelce dařilo. Naši školu totiž tahle paní docela ,,znormalizovala“.