Ztracená duše národa

..."a maminka mi  ještě stačila udělat křížek na čele. Dozorce ji málem  tu ruku urazil, ale ten křížek  mě potom  celá ta léta ochraňoval..."

Je to i po těch desetiletích  pořád ještě  příšerné   poslouchat  ty výpovědi  dnes už starých, opotřebovaných  lidí, kteří se kdysi provinili jenom tím, že  chtěli žít po svém -  odmítli vstoupit do JZD. To neodpustitelné  ukřižovávání prostých lidí  - zemědělců,  neobyčejně působivě zaznamenala Olga Sommerová  v jednom z dílu televizního cyklu Ztracená duše národa, který ČT 2 v tomto týdnu reprízovala. Režisérka nic nevysvětluje, nerozmazává,  jenom nechává mluvit  ty svědky děsivé  doby, jejichž vzpomínky   spolehlivě  vyvolávají slzy v  očích.

Po zhlédnutí takového silného dokumentu potom není  jednoduché vrátit se zpět do reality. Ve zpravodajských a publicistických pořadech   sledovat ty  spokojené, sebevědomím překypující tváře   vědomých   dědiců   těch , kteří způsobili statisícům, miliónům   spoluobčanů  tolik utrpení, neštěstí a v tom lepším případě je připravili alespoň o svobodu, či lidskou důstojnost.

Opravdu to, alespoň pro mne,  není  vůbec snadné  vídat   všechny ty, jakoby minulostí nedotčené, Filipy, Grebeníčky, Dolejše, Jičínské  a spol. -  stvrzující tu   známou pravdu, že  drzé čelo   je   lepší, než poplužní dvůr.